Stále u jezera Titicaca, tentokrát karneval v Punu a rákosový ostrov Uros

A jedeme dál a to do Peru.

U jezera Titicaca ale zatím zůstáváme. Přijíždíme do města Puna, necelých pět hodin daleko od Copacabany.

Centrum města je hezké, ale jinak Puno moc krásy nepobralo. Začíná tady ale zrovna obrovský karneval, největší v Peru. Karneval je spojený s oslavami panenky Marie. Ve městě se schází taneční a hudební soubory z širokého okolí. Oslavy pak začínají průvodem těchto souborů.

Poslední v průvodu pochodují kněží, kteří nesou na zádech obří sochu panenky Marie v posteli s nebesy. A Marií udělají obchůzku po městě až ji nakonec zanesou do kostela na hlavním náměstí.

Oslavy potom pokračují tam. Tanečníci tančí v různobarevných i zvířecích kostýmech.

Máme možnost si v muzeum koky tyto kostýmy vyzkoušet na vlastní kůži. Některé z kostýmů jsou šíleně těžké a vůbec nedokážu pochopit, jak v tom může někdo tančit.

Puno a v podstatě i více měst, které jsme viděli v Bolívii, působí rozestavěným dojmem. Většina domů nemá střechu, ale rovnou pokračuje rozestavěným dalším patrem naznačeným většinou sloupy a několika řadami cihel. Aby se na provizorní střeše nehromadila voda, do cihel jsou sem tam natlučeny odtokové trubky. Některé domy vypadají vyloženě jako squaty. Občas se ale mezi nimi najde surový ale fakt hezký a jednoduchý barák. Celkem dost se tady používají taky bezrámová okna.

Od Peru si slibujeme trošku větší komfort a snad i lepší jídlo. Na hostelu nacházíme na záchodě dokonce mýdlo i toaletní papír, tak to začíná dobře. Mimochodem v celé Jižní Americe se toaletní papír nehází do záchodu, ale do přiloženého koše. A s jídlem přichází po Bolívii opravdová změna. Peruánská kuchyně je vyhlášená jako jedna z nejlepších v Jižní Americe. Dan nás přemlouvá, že musíme ochutnat alpaku. A tak jdeme do toho. Prvně zkoušíme tyhle kousky alpaky na špejli a potom přímo bisteck s jablkovým pýre. A obojí je výborné. Naše chuťové buňky tančí štěstím.

Protože jsme se málo spálili na lodi na ostrov Isla del Sol, jdeme zase na loď vstříc rákosovým plovoucím ostrovům. A jakoby jsme se nepoučili sedáme si zase nahoru na střechu. 

Prvně nás na lodi vysazují na jednom ostrově, kde nám místní vysvětlují něco o historii a způsobu údržbě ostrovů. Rákos zespodu postupně uhnívá a tak se musí horní vrstva stále doplňovat. Domy musí být uzpůsobeny tak, aby se mohly zvednout a rákos se dal dát znovu pod ně. Ostrovy musí být taky dobře zakotveny, aby se volně nepohybovaly. Výhodu to prý má, pokud se nepohodnete se sousedy. Svůj dům prostě přemístíte ze jinam.

Obyvatelé ostrova nám ukazují také, že se dá rákos oloupat jako banán a pak jíst.

Rákosové plovoucí ostrovy Uros na nás místo tradičním dojmem působí spíše jako ždímání peněz z turistů. Po krátkém povídání nás vezmou k sobě do domečku, kde nás nutí koupit si jejich ne moc hezké výrobky.

Pak nás naskládají do jejich slaměné loďky a až vyplujeme nutí nás zaplatit dalších deset solů. Aby nás přeplavili rychleji slaměná loď je vzadu tlačena malou motorovou loďkou, takže je to celé fake. Do toho zpívají ušmudlaní místní kluci se snoplema u nosu písničky a žebrají po nás další peníze. Ony ani ty ostrovy nevypadají moc hezky, protože je to placka. Chudáci děti, místo aby je dali do školy, učí je žebrat peníze po turistech.

Naprosto neturistické je zato místo číslo dvě, které navštěvujeme poblíž Puna, a to pohřební věže zvané Chullpas v místě Cutimbo. Taxíkem se dopravujeme na místo pár minut za městem. Tyčí se před námi stolová hora se seseknutým vrcholkem. Cca půl hodinky nám trvá vyjít nahoru k věžím.

Nahoře máme z jedné strany výhled na okolí, z druhé strany se před námi rozprostírá rozsáhlá deska vrcholku hory. Věže postavili kdysi Inkové, Collové a Lupacové pro svou šlechtu.

Kameny z nichž se věže skládají jsou perfektně opracovány. Na některých kamenech se nachází reliéfy pumy nebo opiček.

Zachovaly se zde také rampy používané při stavbě věží.