Mollendo, pláž na druhý pohled

Dan s Přemou mají posledních pár dní před odletem. Protože jsme s nima celkem chvátali, ať toho stihnou, co nejvíce, máme všichni v srdci jedinou myšlenku: "Chceme relax!"
Takže naše představa je nádherná pláž, na které budem nejlépe sami, bydlení v bungalovu na pláži s teráskou a výhledem na vodu a co nejblíž Arequipy. Nechce se nám nikam daleko štráchat.
Po konzultaci s místnima, co je blízko, končíme v Mollendu. Po příjezdu do města se ale naše představa rozplyvá.
Mollendo má pláž oddělenou od města cestou a kolejemi, je to tady slunečník na slunečníku.

Všechny hostely jsou až dál ve městě a ještě k tomu na kopci. Okukujem ty nejblíž vody a je to hrůza, zatuchlé pokoje bez oken a drahé moc. Zvažujeme, zda vůbec zůstat.
Zkoušíme teda ještě nedalekou pláž Catalinu. Ta je o poznání hezčí, ale jediný blízký hotel má úplně obsazeno.

Nakonec se vracíme do Mollenda a jsme smířeni s tím, že si najdem ubytování někde výš, dál od pláže. Nacházíme nakonec naštěstí hostel s úžasnou terasou a výhledem na moře nedaleko městského trhu.

Terasy je třeba využít a tak kupujem rum, limetky, colu, led a už to jede.
Ráno na trhu si dáváme výbornou snídani, čerstvý džus, ovoce a čokoládové mufiny.
V degustovaní pokračujeme na pláži. Chodí tady spoustu vyvolávačů s nejrůznějšími dobrůtkami. Třeba s queso helado, což je v překladu sýrová zmrzlina. Chutná něco jako ledový cheesecake a je výborná. A nebo křehké tyčinky churroz v cukru nebo s čokoládou. Nejlepším zabijákem kocoviny je ale ceviche. Připraví Vám ho přímo čerstvé na pláži a jak velkou porci chcete. Mě prozatím stačí za 5 solů do kelímku. Je to takové místní sushi, řekla bych. Jedná se o syrovou čerstvou rybu, ta je nasekaná na kousky, ponořená v limetkové šťávě, s cibulí, chilim, sladkými brambory batáty a nahoře posypaná opraženou kukuřicí. Nejlepší je, že pro nic z toho nemusíte nikam chodit, máte chuť na pivo, stačí zavolat a prodejci Vám ho donesou přímo k lehátku.

 

Pláž se nám na první pohled nelíbila. Na druhý pohled si ji zamilováváme. Relaxuje tu spoustu místních, pobíhají tu volně psi, jsme tu jediní gringos. A navíc tuhle nafukovací kosatku jsem strašně chtěla jako malá a tady jich mají hned několik.

Večer život dál pokračuje na náměstí a ulicích města. Každá restaurace má vytáhnutý gril, grilují se čerstvé ryby a chulety přímo na ulici.
Dan s Přemou nám bohužel po dvou dnech odjíždí, letí jim letadlo domů. My si to tady nakonec prodlužujeme na celý týden.

Na Valentýna je město plné srdíčkových balónků.
Ve čtvrtek hraje cumbia.
O víkendu nás tady čeká hudební festival Mollfezt.

Nejvíce z kapel se nám líbí Saxaband z Chile, viz kousek na videu. A pokračuje to afterparty ve Bílém domě alias stylové restauraci Casa Blanca.

Druhé největší město Peru - Arequipa

Arequipa, druhé největší město Peru, leží na jihozápadě země na úpatí sopky El Misti. Ta je viditelná dobře i z centra města brzy ráno, během poledne většinou bývá již zahalena v oparu.

Pro město jsou velmi typické budovy postavené z bílého kamene sillar. Ten je sopečného původu a těží se právě v blízkosti sopky El Misti.

Z tohoto kamene je postavena také extrémně velká katedrála na hlavním náměstí Plaza de Armas. Katedrála zaujímá celou jednu stranu náměstí, zbylé tři strany jsou tvořeny arkádami.

Zrovna probíhají na náměstí protesty kvůli kontaminace vody a používání chemických látek v zemědělství, které pak ovlivňují naše zdraví.

Dobrý výhled na šipku El Misti a další dva vulkány je rovněž z náměstí Plaza de Yanahuara, které je asi 20 minut v docházkové vzdálenosti od centra.

Náměstí je zakončeno oblouky ze sillaru, na které napsali místní básníci své básně.

Úplně nejvíc se mi v Arequipě ale líbil klášter pro jeptišky Monasterio de Santa Catalina. Klášter se nachází v centru, kousek od náměstí. Je obrovský, je to v podstatě město ve městě.

První část kláštera je pro novicky, dívky od 12ti do 16ti let, které zde přišly z bohatých rodin. Jak jednou dívka do kláštera vstoupila, nemohla jej opustit. S okolím a rodinou mohla komunikovat pouze přes mříže ve zdi. Po těchto čtyřech letech se mohly dívky rozhodnout, zda v klášteře zůstanou. Odejít byla ovšem pro rodinu dívky obrovská ostuda. Lidé zde věřili, pokud dají jedno své dítě do kláštera, celá rodina se pak dostane do nebe.
Tradice pravila, že prvorozené dítě se ožení/ vdá, druhorozené bude zasvěceno bohu a třetí v případě syna půjde do armády, v případě dcery se bude starat o rodinu. Rodiny v průběhu těchto čtyřech let platily nemalé peníze, aby se jejich dcera mohla stát jeptiškou. Prý ale svatba stejně vycházela dráž než dát dítě do kláštera.

Po těchto čtyřech letech se dívky mohly stát pravoplatnými jeptiškami a mohly postoupit v klášteře dál. Toto atrium s pomerančovníky se již nachází v další části kláštera. Každá jeptiska měla zde svůj pokojík. Postel byla vždy umístěna pod obloukem, protože to bylo nejbezpečnější místo pro zemětřesení.

Jeptišky se živily jednak vzděláváním mladých dívek, vyšíváním a také pečením chleba. Ten pro ně pekli jejich sluhové, v té době bylo ještě normální mít otroky. Bylo zde dovezeno mnoho otroků z Afriky. Ti mohli opustit klášter a chodili do města prodávat chléb a vyšívky jeptišek. Jeptišky neuklízely ani nevařily, to všechno za ně dělali sluhové. Sluhové bydleli ve druhém patře nad jejich pokojíčky, odkud měli přímý přístup do kuchyně.
Kamen s pórovitou strukturou sloužil k filtraci pitné vody.

Klášter je tak obrovský, že byly později ulicím dány jména pro lepší orientaci.

Prádelna byla tvořena rozbitými vázami od pisca. Libil se nám chytrý systém, jak napustit do vázy vodu pomocí zahrazení proudu vody kamenem.

Barvy stěn nemají význam. Jsou zvoleny proto, protože se jeptiškám tyto barvy líbily.

Červená barva se získávala z parazitů žijících na kaktusech, stejně jako u barvení tkanin v Cuzcu. Modrá barva se dovážela z Mexika.

Nejslavnější jeptiškou kláštera byla sestra Anna. Ta se měla jako prvorozenná vdát, utekla ale od rodiny do kláštera. Na posteli v jejím pokoji jsou položeny věci, lidé věří, že je takto sestra Anna může pomoct vyléčit. Je dokázan případ, kdy takto vyléčila rakovinu. Proto byla posmrtně svatořečena papežem Janem Pavlem II.

Duhová hora v mlze

Vstávame ve čtyři hodiny ráno a vyjíždíme vstříc Duhové hoře. Cesta z Cuzca trvá cca čtyři hodiny a zákruty nad propastí mohou konkurovat cestě na Machu Picchu.
Duhová hora se správně jmenuje Apu Winicunca a je pro Inky posvátná. Ani se nedivím, když samotná incká vlajka zobrazuje duhu.

Cesta k hoře vede barevným údolím. Kolem nás se pasou bílé lamičky.

Vrchol Duhové hory leží ve výšce 5030 m.n.m. A my musíme překonat 1000 metrů převýšení. Pro ulehčení si bereme na část cesty koníka s tím, že se na něm vystřídáme. Majitel koníka Fernando s koníkem Cucem, ale stejného názoru nejsou a Fernando fakt pospíchá, nejspíš za dalším výdělkem. Kuba musí vedle nás běžet, aby stíhal. A nakonec se Kuba skoro vůbec nesveze a už jsme tam.

Díky Fernandovi a koníkovi Cucovi přicházíme pod vrchol jako úplně první z našeho autobusu.

I když Duhová hora není zas až tak známá, třeba o ni vůbec nepíšou v průvodci Lonely Planet, v poslední době se vyrojilo strašně hodně jejich fotek na internetu, takže už víceméně známá je. A tak nejsme jediní, kdo stoupá k vrcholu, ale jde s námi řádný houf lidí.
Mimochodem to, ze není Duhová hora v Lonely planet, byla Danova výmluva,proč s náma s Přemou nejdou :) Jedou napřed a budou nás zítra čekat v Arequipě.

Z hřebene máme výhled i na druhou stranu do krásného údolí. Pomalu ale jiste přichází mlha a údolí se do ni postupně zahaluje.

Ještě v autobuse jsme dostali na cestu turistické hole, což v Peru znamená tyčky od smetáku. Jde se s nima dobře, jsou lehké a fakt se hodí, protože je mokro a klouže to.

Pestrá skladba minerálních látek způsobuje, že  na hoře vidíte za sebou až sedm pruhů různých barev.

Mlha se k nám rychle blíží, stoupáme na vyhlídku. Fotím tuhle fotku a pak se otáčím a stoupám pár kroků nahoru. Když se otáčím znova výhled na barevnou horu, už žádný není, všude kolem nás je jen mlha.

Zbývající spolucestující z autobusu přichází nahoru až nyní a mají smůlu. Nejde vidět vůbec nic.

Mlha se drží a nevstupuje ani po nějaké době.

Cestou k autobusu se počasí moc nezlepšuje a celou cestu nám prší.

Cestou zpět autobusem do Cuzczačíná svítit sluníčko a symbolicky se nám ukazuje duha.
Doprava z Cuzca na místo a zpět se snídaní i obědem a půjčením holí nás vyšla na 55 peruánských solů. Za vstup jsme platili pak ještě zvlášť 10 solů. Pronájem koníka na celou trasu stojí 50 solů, na část to domluvíte za 20 solů.

Machu Picchu

Když už tady v té Jižní Americe jsme, tak jsme se rozhodli vydat i na to slavné Machu Picchu.

Je více způsobů, jak se na Machu Picchu dostat. Nejznámější je několikadenní trek Inka trail, nejdražší způsob je vlakem přímo z Cuzca. My volíme alternativu na dva dny a to nejprve několikahodinovou cestu microbusem do stanice Hidroelectrica, potom cestu pěšky po kolejích do města Aquas Calientes. Tam přespíme a brzo ráno se vydáme na výstup přímo k Machu Picchu.

Hned ráno vyjíždíme z Cuzca microbusem. Jsme první, koho minibus nabírá, a tak máme trošku dilema, jestli si sedneme všichni čtyři - já, Kuba, Dan a Přema dozadu na společné čtyřsedadlo nebo na dvě dvojsedadla za sebou. No obojí je špatná volba, v microbuse je nejlepší sedadlo to vedle řidiče, protože jen vepředu je okno. Pozdě, víme ale pro příště.
Nabíráme ještě ostatní pasažéry, pár z Německa a pár a rodinku z Kolumbie. Zastavujeme ještě rychle na benzínce, auto obklopuje několik paní prodejkyň a podle nabídky zboží, jde vidět, že přesně ví, kam jedeme. Nabízí vodu, koku, bonbóny z koky, pláštěnky, sluneční krém a selfie tyč. Tak ještě poslední nákupy a jedem. Čtyři až pět hodin stoupáme až do 4350 m.n.m do Abra Malaga. Během stoupání  začíná být v autobuse pěkná zima a do toho nám i prší. Výhledy do okolní krajiny jsou ale nádherné. Už tady to připomíná trochu Macchu Picchu.

Cesta nahoru vede ale pořádnými zákrutami. Ne všem je to příjemné, dcerky z kolumbijské rodinky už blinkají do sáčku. Oproti toho, co jsme zažili cestou do Toro Toro národního parku, jsou ale tyhle zákruty úplně sranda, takže nás to nechává spát. Horší než zákruty jsou obří retardéry, které tady v Peru dávají do všech i menších měst. Ty Vás v autobusech opravdu spát nenechají.
Z Abry Malagy zase zpátky klesáme až do 1250 m.n.m. V micru začíná pro změnu nesnesitelné horko. Ve městě San Terasa dáváme oběd. Místní děti možná chápou, jak je v autobuse horko, a tak po něm hážou pytlíky s vodou. Nebo fakt nemají rády turisty?
Kolem třetí hodiny konečně přijíždíme do stanice Hidroelectrica. Tady vystupujeme do davu lidí a dál už pokračujeme pěšky po kolejích. Držte se nejen kolejí ale i šipek, občas jde cestu díky nim zkrátit.

Červení motýlci jsou tu všude přítomní. Přema dokonce jednoho po cestě zachraňuje před deštěm a schovává ho do úkrytu.

Cesta není náročná, ale okolní prostředí připomíná deštný prales a máme na cestu fakt horko. Na občerstvení přichází vhod pivo Cusqueňa s vrškem Machu Picchu.

Cestou z Hidroelectriky Machu Picchu vlastně obcházíme zezadu. Městečko Aqua Calientes pak leží přímo pod jeho úpatím. Někdy se městečku říká také Machu Picchu Pueblo.

V půli cesty nám začíná pršet. V tomhle horku je to ale příjemný osvěžující deštík. Procházíme dvěma tunely a hned kousek za nimi už nás čekají Aquas Calientes. Cesta sem nám trvala cca dvě a půl hodiny.

Aquas Calientes je výchozím bodem pro výstup na Machu Picchu. Tady se ubytováváme a jdeme na večeři. Jak název města napovídá nachází se tady horké prameny, v kterých je možno se vykoupat.

Přes noc nám strašně ale fakt strašně prší. Není divu, jsme tady zrovna uprostřed období dešťů. Dle domluvy máme vycházet nahoru ve 4:30 ráno, nahoře nás má pak v šest hodin čekat průvodce. Komu by se ale v dešti chtělo šlapat nahoru a tak chvilku čekáme. Průvodce teda sice promeškáváme, ale dobře jsme udělali. Přestává úplně pršet a i mlha  pomalu ustupuje.

Po cca 20ti minutách kolem řeky přicházíme pod kopec k první kontrole lístků.

Pak už nás čeká jen prudké stoupání nahoru po schodech. Není to vůbec lehký výstup. Komu se nahoru po schodech nechce, existuje ještě alternativní možnost, vyjet nahoru za 12 dolarů autobusem klikatou cestičkou. Takže v podstatě se na Machu Picchu dá nejprve dojet vlakem a pak se autobusem nahoru můžete dostat úplně bez námahy. Schody tuto autobusovou cestičku několikrát protínají. Autobusů jede nahoru hodně, zatímco po schodech a námi moc lidí nejde. Jsme ti lepší :)

Zhruba po hodině stoupání se nám Machu Picchu začíná konečně odhalovat a vidíme taky první ruiny a terasy.

Přicházíme ke vstupu, kde si necháváme batoh. Přes první houf a skupiny turistů se dostáváme konečně k výhledu. První výhled se nám ukazuje od chýše správce pohřebního kamene, tam už se dav turistů naštěstí rozmělňuje do prostoru. Potom stoupáme dál na terasy.

Z teras už nám nezbývá nic jiného než obdivovat, jak tohle Inkové mohli dokázat - toto neskutečné propojení přírody s architekturou. Celé místo působí opravdu úchvatně a záhadně zároveň.

Kromě hlavního výhledu na komplex Machu Picchu a vrchol za ním Huayna Picchu má kolem sebe člověk také pohled dolů do hlubokého údolí.

Terasy jsou zde vybudované, aby udržely hlínu, která sem byla dovezena prý z Posvátného údolí.

Lamy střeží celý komplex.

Máme dneska opravdu štěstí. Jsme tu uprostřed sezóny dešťů a vyšlo nám fakt krásné počasí.

Procházíme komplexem a jednotlivými chrámy směrem k Huayna Picchu a výhledy se nám postupně mění. 

Čím jsme Huayna Picchu blíž, tím se jeví menší. Výstup na ní se platí zvlášť a je omezen denně pro 400 lidí.

Protože jsme ráno nevstali na průvodce, nějak mi tady uniknul kámen Intihuatana. Dan ho naštěstí vyfotil a Přema dokonce vyzkoušel, jak z něj vychází vibrace a energie. Inkové tento kámen používali k přivázání slunce a určovali podle něj letní a zimní slunovrat.

Na Machu Picchu mají všechny budovy hranatý půdorys, kromě jediné a to Chrámu Slunce, jehož půdorys je kruhový. Na fotce je nahoře vlevo.

Vstupenky platí pouze na půl dne a tak se po poledni vydáváme zpátky dolů a potom rovnou po kolejích zpět do Hidroelectriky na náš microbus. Po cestě zpátky teďka už Machu Picchu i Huayna Picchu rozeznáváme dobře i zezadu.

Machu Picchu nás opravdu ohromilo. A co je nejlepší, nerezervovali jsme nic dopředu a dostali jsme výhodnou nabídku hned po příjezdu do Cuzca od našeho ubytovatele Carlose (kontakt +51 984 32 32 83, carloscuscoperu@hotmail.com). Doprava microbusem z Cuzca do stanice Hidroelectrica, tam i zpět, oběd, večeře, svačina, ubytování v hostelu v Aqua Calientes, průvodce a lístek na Machu Picchu - to celé za 85 dolarů. Průvodce jsme sice zaspali, ale jídlo i ubytování bylo super. Fungovala dokonce wifi a sprchu jsme měli nejteplejší za dlouhou dobu. Doporučuji.