sobota 30. prosince 2017

Horký sever, pláž Bahía Inglesa a oslava vánoc v Copiapu

Ze Santiaga do Copiapa na sever jsme se rozhodli letět. Nevím, jestli to byl nejlepší nápad. Prvně když dorážíme na letiště, jsou všude obrovské řady. Kuba domlouvá, aby nás odbavili přednostně, ať vůbec stíháme let. Náš let na poslední chvíli mění bránu, pak je zpožděný. Konečně nasedáme do letadla, ale když se rozjíždí, ozývají se opravdu hodně divné zvuky - jakoby pod námi vyla smečka psů. A tak nám hlásí, že je technický problém s letadlem. Prvně čekáme asi dvě hodiny v letadle, pak čekáme další dvě hodiny na letišti na náhradní letadlo. Nakonec se až po deseti hodinách čekání na letišti dostáváme na hotel a náš let je přeložen až na další den.
Když konečně přistáváme na letišti v Copiapu, dostáváme trochu šok z okolní krajiny. Obklopuje nás suchá planina pouště Atacama.


Z letiště vede naše cesta k moři a to do města Caldera. Caldera je příznačný název, protože samotná pláž tady vypadá přesně jako kráter bývalé sopky zaplavený vodou.


Zatímco ve zbytku Chile se může pít voda z kohoutku. Na poušti Atacama se z vody z kohoutku nemůže ani vařit. V Caldeře z barelů na vodu vytvořili vánoční stromeček. Mají tady vánoční trhy stejně jako u nás. Působí tady v horku ale trochu jiným dojmem.


Sousední pláž Bahía Inglesa je pro turisty populární. Odpovídají tomu i ceny ubytování a jídla v restauracích. Z Caldery je to ale ani ne deset minut kolektivem.


Písek na pláži je krásně bílý a z něj vystupují černé skály.


Přidává se k nám trojčlenná skupinka pejsků. Bílý Ostion ji vede, následuje ho Vlk a černý Skála. Hledají něco urputně ve skálách, možná nějaké mušle.


Během hledání nám pejsci krásně zapózujou na fotky.


Copiapó je město odkud pochází Oliver. Se Salomé tady jedou na vánoce k Oliverově mamince a pozvali nás, že můžeme oslavit vánoce s nimi.
Okolí Copiapa je známé těžbou mědi, je to její největší světový producent, těží se tady také další drahé kovy.
Možná jste před několika lety zaznamenali příběh 33 zasypaných horníků. Po důlním neštěstí v nedalekém dole je po cca 30ti dnech našli 700m pod povrchem. Na jejich záchranu byli povoláni dokonce lidé z NASA. Nakonec na způsob, jak je zachránit, přišel místní inženýr. Vymyslel pro vyproštění speciální úzký výtah, ve kterém horníci při vyprošťování stáli. Celkem v zasypaném dole strávili 69 dní. Horníci se mezi sebou zapřisáhli, že nikdo z nich nebude mluvit o tom, co se dělo v dole oněch 30 dnů, než je našli. Svoji přísahu zatím neporušili.
Kromě těžby je Copiapó známé taky výbornou zmrzlinou. Zkonzumuje se jí tady nejvíce v Chile.
Místní specialitou jsou ostiones neboli hřebenatky. Ochutnáváme je s parmezánem. Oliverova maminka pro nás připravuje později ještě lepší verzi ostiones al pil pil - s koriandrem a citrónovou šťávou.


Ochutnáváme další chilská jídla. Pastel de choclo je směs vařené kukuřice, mletého masa, bazalky, oliv, vajíčka. Je to jedno z jídel, které mi tady chutnalo nejvíce.

Vánoce trávíme společně se Salomé, Oliverem, jeho maminkou, tetou a sestřenicí. Začínáme grilováním na zahradě. Oliverova teta nám k tomu pouští písničky Violety Parra i dalších. Začínáme s místním sladkým vínem z grepů. Ochutnáváme i pisco. První chod jsou špekáčky v bílém chlebu s pebrem (rajčata, cibule, koriandr, chili). Ke grilovanému masu máme různé druhy salátů. Protože je tady léto a dlouho světlo, se štědrovečerní večeří se čeká do pozdních hodin. Večeře probíhá nějak tak volně, v podstatě ani v jeden moment nesedíme úplně všichni u stolu. Dárky se rozbalují až po půlnoci. Na dárcích je napsané nejen pro koho jsou, ale taky od koho.


Malé děti mají prý napsané, že jsou od Santy. Protože je venku horko a děti rozbalují dárky až po půlnoci, je normální, že ve dvě ráno zkouší děti na ulici své nové kolo. My jdeme spát až kolem čtvrté hodiny a tak první svátek vánoční odpočíváme. Večer se potkáváme s Oliverovým kamarádem Hugem a jeho manželkou.


Přejeme i vám krásné prožití vánoc a všechno nejlepší do nového roku.

středa 27. prosince 2017

Oblast jezer, ostrov Chiloe a něco málo o hudbě v Chile

Z Bariloche v Argentině se vracíme zpátky do Chile. Naši první zastávkou tady je město Osorno.
Z Osorna pochází Salomé a tak tu navštěvujeme její babičku. Oba její prarodiče jsou fotografové a ukazují nám spoustu starých fotek, sbírku fotoaparátů i starý zvětšovák fotek. Seznámit se s námi přichází i teta a sestřenice s dětmi.


V dalším městě Puerto Montt nám prší. Když nám alespoň na chvilku vysvitne sluníčko, jdeme se podívat na místní rybí trh.


Na zbytky ryb nedočkavě čekají lachtani, racci i pelikáni.


Vybrat si přichází i místní quiltros.


Kuba má odvahu a ochutnává vyhlášené curanto. Jsou to mušle, klobásky, kuře, knedlík a brambor. No je to divná kombinace, jsem ráda, že jsem tak odvážná nebyla.


Puerto Varas je sousední menší město na břehu jezera. Odtud by měl být nejlepší výhled na sopku Osorno. Máme smůlu. Je zataženo a celý kužel sopky je schován v mracích. Tak se procházíme aspoň po městě. Puerto Varas je takové hipsterské turistické městečko, Puerto Montt působí oproti němu mnohem víc autenticky a tak se vracíme tam.

A hned jedeme zase o dům dál. Chiloe, se díku tomu, že je to ostrov (souostroví), vyvíjelo zvlášť - odděleně od zbytku Chile. Místní lidé věří v nadpřirozené bytosti, najdete tady spoustu zajímavých mýtů a legend. Je dobré se alespoň s pár z nich seznámit. Protože se vám třeba pak může stát, že půjdete v restauraci na záchod a nebude tam napsané páni a dámy, ale Trauco a Pincoya.
Trauco vypadá trochu jako náš vodník skřížený s ohyzdným skřetem. Na hlavě nosí špičatou asijskou čepku, v ruce sekyru a dřevěnou hůl. Znásilňuje ženy, hlavně ty, které jsou ještě panny, se snaží připravit o panenství.
Pincoya je naopak neobyčejně krásná bohyně, taková trošku mořská víla, akorát nemá rybí ocas a je jen poskromnu oděna do mořských chaluh. Je odpovědná za dobrý i špatný úlovek rybářů.
Caleuche je loď duchů. Ukazuje se většinou v mlze a šeru, světlo z paluby září do noci. Jde slyšet také hudba, na kterou tančí posádka - ztroskotaní námořníci a ti, kdo se nechali zlákat.
Camahueto je zdatný stříbrný býk se zlatým rohem na hlavě. Z vnitrozemí míří směrem k moři a ničí úrodu farmářů. Zabránit mu v tom může jedině kouzelník, pokud mu jeho zlatý roh vytrhne za úplňku. Potom se z býka Camahueto stane poslušné zvíře.


Castro je hlavní město ostrova a tak naše cesta směřuje právě tam. Dominantou hlavního náměstí Plaza de Armas je kostel Iglesia San Francisco.Tady v Chile se většinou hlavní náměstí v každém městě jmenuje Plaza de Armas. Kostel je zvenku jasně žluto- fialový, uvnitř je naopak ponecháno dřevo v přírodních barvách.
Chilotské dřevěné kostely jsou pro souostroví typické. Řada chilotských kostelů je zapsána v seznamu UNESCO. Protože ostrov byl oddělen, stalo se například, že hřebíky použité v kostelech jsou dřevěné.


Palafitos - barevné domy u pobřeží na dřevěných kůlech jsou pro Chiloe typické. Bydleli v nich kdysi hlavně rybáři. Máme pohorky, tak se brodíme v bahýnku a domky si fotíme i hezky zdola.



Poslední zastávka ve středu Chile je Valdivia - studentské město na břehu řeky. Centrum města  je obklopeno nábřežím z obou stran a působí na nás hezkým a přátelským dojmem.


A jde se znova na rybí trh. Lachtani a všemožní ptáci od kormoránů, pelikánů až po nějaké, co vypadají jako malí černí supi, čekají na rybky na mole i na břehu.


Někteří lachtani jsou fakt obrovští, jde z nich strach. Tenhle ale vypadá ochočeně a jde si pro rybku přímo k prodavači.




Podél řeky mají lachtani svoje stanoviště na prázdných molech. Psí gang si chrání svoje území a nechce pustit lachtany na břeh. Několik psů dokonce odvážně skáče do řeky a štěká na vynořující se obří lachtany. A když lachtani na molech dělají až moc zvuků, psům na břehu se to taky nelíbí.



Jedeme zpátky na sever. Vzdálenosti jsou tady dlouhé. Autobusy tady na čurání moc nezastavují a tak v každém autobuse na delší vzdálenost je záchod. A je většinou i celkem ok a lidi ho využívají. A tak se tady odehrává moje první čurání v autobuse.


Po cestě na sever zastavujeme krátce ještě jednou v Santiagu. Oliver nás vede do parku, kde mladí umělci hrají a tančí cuecu. Cueca je tradiční chilská hudba i tanec. Existují dva typy cuecy. Tradiční cueca má svůj původ na farmách a místních statcích, kde byl vedoucí muž. Tančil obvykle s místní děvečkou. V tomto typu cuecy ženy vůbec nezpívají a mají podřazenou roli. Tento typ cuecy se učí na školách.
Druhý typ cuecy pochází z barevného Valparaísa. Valparaíso je jeden z největších přístavů v zemi a tak zde bylo vždycky hodně námořníků. Námořníci se potřebovali potěšit. Tančili tady cuecu společně s děvkami a hlavní roli v ní hrála žena. Proto v tomto typu cuecy zpívají a tančí i ženy a právě možná proto je oblíbená i mezi mladými.


Její oblibu zvýšila také kapela Los Tres. Členové kapely při koncertu unplugged na MTV totiž použili ve svých písních prvky cuecy.
Během našeho pobytu v Chile jsme se dozvěděli něco více i o jiných stylech hudby, které jsou tady oblíbené. Nejvíce nás zasáhlo bolero a s ním konkrétně kapela Bloque Depresivo. Pokud vás to zajímá, můžete si poslechnout jejich koncert zde. Bolero působí spíše smutně, jak napovídá i název kapely.
Našim dalším oblíbencem je cumbia, ta je rychlejší a veselejší typ latinskoamerické hudby smíchaný s evropskými prvky.
Batucadu jsme tady slyšeli hodněkrát, ať už na náměstí ve Valdivii, v centru Santiaga nebo v parku. Je to styl samby ovlivněn africkými prvky, původně pochází z Brazílie. Hraje ji většinou soubor lidí na bubny, je rychlá a opakuje se.


Reggaeton, který zní hlavně večer z klubů, je tady nejpopulárnější styl hudby pro mladé.

pátek 22. prosince 2017

Bariloche - naše poslední zastávka v Patagonii

Když byl v roce 1945 vůdce poražen, několik tisíc spolupracovníků třetí říše uniklo do Jížní Ameriky. Město Bariloche v Argentině se stalo známé jako "hlavní město třetí říše v exilu". Mezi uprchlíky byl také Josef Mengele (osvětimský anděl smrti) a Adolf Eichmann (architekt holokaustu). Někteří věří, že i sám Hitler fingoval svou sebevraždu a zbytek života dožil v Argentině.


Ani se nedivíme, proč si nacisté Bariloche vybrali. Krajina je tady překrásná. Potvrzuje to i výhled z vyhlídky Cerro Campanario. Nahoru mužete vyjet lanovkou, my to vychazíme pěšky. Je to necelá půlhodina, ale jde se do velkého stoupáku.


Cesta vede lesíkem a závěr lesa je komplet porostlý vlčími boby. Ty jsou tady v celé Patagonii hodně časté. Zahlédli jsme, že je lidé pěstují na zahrádce i úplně na jihu v Punta Arenas.


Spousta jich roste i jen tak u cesty. Cesta z El Chalténu do Bariloche byla dlouhá a trvala nám v autobuse celých 24hodin. V mapce je vyznačena naše trasa po Patagonii od úplného jihu z Punta Arenas po Bariloche. Vzdálenosti jsou tady celkem velké, i když se to v mapě až tak nezdá. Mezi jednotlivými městy nebo horami jsou to pak většinou holé pustiny, kde nic není jen rovina se suchou trávou.


Centrum města se rozkládá u pobřeží jezera a působí celkem evropsky. Všude je už i vánoční výzdoba. Občas je tady až přesantaklausováno.


A jedem zpátky do Chile. Tentokrát nás na nádraží vyprovází a čéká s námi na bus pejsek Pepe. Už v Santiagu jsme koupili ve zverimexu psí keksy. To je ale jídlo pro bohaté psy. Tihle potulní quiltros je nechcou žrát ani za nic. A tak nám zbyvají v batohu pořád ještě asi tři keksy z deseti. 


Mezi státy se nesmí převázet jídlo, hlavně ne ovoce. Kontrola na hranicích je tedy důkladná. A tak začína služba labradorovi Akovi, ktery jinak blbne s pískací hračkou před celnicí. Všechny batohy vyskládat ven a Ako jde na věc. Prochází mezi nimi v uličce a všechny je musi důkladně pročuchat. Tak a tady je sendvič se šunkou a sýrem, tady máme nějaké jablka. Máte smůlu, jde to do koše.

Naši dobře schovanou bábovku naštěstí neobjevil.

úterý 19. prosince 2017

Treky z El Chalténu a uchvatný Fitz Roy

Na severu národního parku Los Glaciares se pod horami nachází malá vesnička El Chaltén. Už z informačního centra před městem je krásný výhled na celý masiv pohoří. Vévodí mu uprostřed nejvyšší hora Fitz Roy a zleva doplňuje druhá nejvyšší špice Cerro Torre.


Samotná vesnička je opravdu malinká a v podstatě poskytuje pouze zázemí a ubytování pro turisty, kteří se odtud vypraví na treky do hor.


První den, kdy kolem jedenácté přijíždíme do města, hlásí nejlepší počasí. Poobědváme a hned vycházíme na první trek k Laguně Torre. Je dost horko a v poledne slunce opravdu pálí. Trek naštěstí není moc náročný. Občas to stoupá, jindy klesá. První část vede lesíkem. Horší jsou otravní ovádi. Kuba se v průběhu treku stává mistrem v jejich chytání.


Cesta k laguně trvá cca tři hodiny. Po první hodině se les více otevírá a cestička vede spíše skrz nižší keříky. Cerro Torre se již začíná ukazovat, zatímco Fitz Roy nám mizí z dohledu.


Poslední úsek vede přes kamenné pole a za skálou se ukazuje Laguna Torre i s nádherným výhledem na věž Torre. Prvně nám to přijde trochu zkopírování věží v Torres del Paine. Ale po chvíli už vůbec. V Torres del Paine působily věže o dost vyšší tím, že šly do výšky přímo z jezera, u kterého jsme stáli.


Tady je zase výhled nejen na Cerro Torre ale taky na ledovec.


Druhý den se jdeme seznámit víc s horou Fitz Roy. Stoupáme z druhé strany, obcházíme zprava horu hned za městem a dostáváme se k nejvyšší hoře Fitz Roy blíž a blíž.



Po cca hodině přicházíme k Laguně Capri. Dáváme tady svačinku a jde se dál.


Další dvě hodiny pokračuje cesta přes otevřenou plochu. Fouká tady silný vítr. A je to čím dál tím horší.


Poslední úsek má být nejnáročnější - hodina a čtvrt, kdy se má stoupat přímo strmě po skále. Uvažujeme, jestli ho v tak silném větru vůbec jít. Potkáváme kluky, kteří se zrovna vrací a říkají nám, že je to šílené. Nemohli se nahoře prý ani postavit. A tak je rozhodnuto. Výhled máme krásný už teď, takže nám to ani nevadí.


A dobře jsme udělali, sbíhají se mraky a bouří se. Stíháme akorát před deštěm dojít zpět na ubytování.


Následující den jsou hory celý den úplně zahaleny v mracích, prší a tak máme aspoň čas odpočívat.

Poslední den volíme několik lehčích tras jednak - výhled z Los Condores.


Z vyhlídky je vidět na město El Chaltén ale i na obě cestičky treku, které jsme šli předchozí dny. První den jsme tu tmavou masu vepředu obcházeli zleva a měli výhled na Cerro Torre, druhý den zprava a výhled byl tentokrát na Fitz Roy.


Další vyhlídka z Las Águilas je na opačnou stranu na jezero. Ani tak moc zajímavá není, ale hned kousek od nás se pere mezi sebou několik ptáčku. A tak tu chvíli posedíme.



Po cestě Ruta 41 vede náš dnešní poslední trek k vodopádu Chorrillo del Salto.


Večer nás čeká 24 hodinová cesta v buse na sever do města Bariloche.