sobota 30. srpna 2014

Wanaka a národní park Mount Aspiring

Wanaka je město situované na jižním konci stejnojmeného jezera. Wanaka na nás působí elegantněji než Queenstown. Ulice Wanaky působí luxusním dojmem, sportovní obchody se značkovým vybavením a kavárničky, v kterých popíjejí lyžaři a snowboarďáci, co se vrátili z hor.


Vycházíme na nedaleký vrchol Mt Iron. Hora z dálky vypadá opravdu jako velká žehlička.


Jezero Wanaka, pohled z Bacon Pointu.


Západ slunce na jezeře a racek.


Slavná vrba z Wanaky v podvečer a ráno:



Snowboardování v středisku Cardrona Alpine Resort na jihovýchodních svazích hory Mount Cardrona. Mapka areálu zde.



Pohled do údolí Cardrona Valley.


Jezero Hawea leží severně od jezera Wanaka. Odděluje je úzký pětatřicetikilometrový pruh země, jemuž se říká krk.



Národní park Mount Aspiring je třetí nejrozlehlejší národní park na Novém Zélandě. Park leží v blízkosti turistického Queenstownu a Wanaky.


30 metrový vodopád Thunder Creek Falls vytéká ze skály. Když k němu docházíme, objevuje se v jeho patě duha.
Blue Pools dostali své jméno díky jejich výrazně modré barvě. Modrá barva je výsledkem lomu světla na čisté vodě vytékající z ledovce.

Aby jsme se dostali dál k západnímu pobřeží, musíme přejet Haast Pass. Ten bývá otevřen jen přes den, protože zde může hrozit padání kamenů. Když zde projíždíme, zastavuje nás technické auto a čekáme až zajistí povolené kameny.


Queenstown a jezero Wakatipu

Queenstown se rozkládá na břehu jezera Wakatipu, s kulisou pohoří Remarkables v pozadí. Řadí se k městům s nejmalebnější polohou na světě. Město se vyvinulo v přední mezinárodní centrum adrenalinových sportů, včetně bungy jumpingu.
Vycházíme na vrchol Bob´s Peak, kam vede Skyline Gondola. Tady je výhled:


V centru města ochutnáváme pověstný Fergburger. Vybrali jsme si druh Jižní Svině (hovězí, americká slanina, česnekový dip Aioli, avokádo, červená cibule, salát, rajče).


Večer trávíme ve společnosti dalších Čechů v Czech housu. V letadle na Zéland jsme potkali Romana, který tady bydlí, a dal nám na sebe kontakt. 


Další den se procházíme po centru. Původně jsme mysleli, že bychom v Queenstownu vyzkoušeli jízdu na jetboat, ale žaludek po včerejším večeru nám říká, že radši ne.



Podle maorské legendy se jezero Wakatipu zrodilo z otisku spícího démona. Toho upálil milenec krásné maorské dívky, kterou démon unesl. A protože srdce démona stále bije, hladina jezera stoupá a klesá každých pět minut až o 7 cm. 



Glenorchy je poklidné městečko na konci jezera Wakatipu, vzdálené 44km od Queenstownu. Leží ve stínu zasněžených štítů s názvy Mount Chaos nebo Mount Head. Ve zdejší kavárně si pochutnáváme na výborném koláči.


Arrowtown je jedno z nejzachovalejších zlatokopeckých městeček v kraji. Na hlavní ulici působí všechny domy nově, rekonstruovaně a udržovaně.


Důležitou roli zde sehráli čínští havíři. V polovině 19.století zde byli přizváni, aby nahradili evropské horníky, kteří se během zlatokopecké horečky přesunuli na západní pobřeží. V Arrowtownu po nich zůstala čínská kolonie s obnovenými kamennými domečky.


Řeka Clutha a most se slavným bungy jumpingem.






Vysoké hory, fjordy a jezera: Fiordlands a Milford Sound

Počasí nám začíná přát. Po cestě se před námi odhalují nádherné výhledy na vysoké hory. Odbočujeme z hlavní silnice k jezeru Hauroko


Z půlky zatopeném molo, krásně čirá voda a za ní se tyčí vysoké hory se sněhovými čepičkami. Na břehu chystají lodě dva kajakáři na několikadenní výlet. Dáváme tady svačinu a jedeme dál.


Na jeho břehu  jezera Monowai se mění veliké balvany v oblázky viditelné v průzračné vodě. Jezero obklopuje lišejníkový les. Je tady ale spoustu otravných mušek sandflies a tak pokračujeme dál v cestě.


Projíždíme taky kolem jezer a stejnojmenných měst Manapouri a Te Anau. Ve městě Te Anau zjišťujeme, že cesta a tunel k fjordu Milford Sound je otevřen. Máme štěstí, kvůli povodních byl ještě předevčírem tunel zavřený a k Milford Sound by jsme se nedostali. Chceme dnes dojet, co nejblíže, abychom ráno stihli první loď. V údolí usedá mlha a my přespáváme v kempu.



Ráno na Kea pointu potkáváme papouška Kea.


Blížíme se k tunelu Homer, který byl dlouhou dobu nejdelší tunel s nezpevněnou štěrkovou cestou na světě. Tunel klesá 129m v délce 1,2km. Když v něj projíždíme připadá nám jakoby jsme klesali do pekla. Cesta tunelem je opravdu úzká, provoz je jednoproudový. 

U lodního terminálu nás čeká nádherný výhled na horu Mitre Peak. Se svými 1692m formuje dominantu Milford Sound. Své jméno hora dostala, protože obrysem připomíná biskupskou mitru. 


Naše loď vyjíždí úplně jako první z několika lodí zakotvených v terminálu a zčeřuje už dalším lodím klidnou hladinu.


Na skalách jsou vidět místy zbytky mědi. Některé skály mají v sobě hluboké trhliny, které vznikly zemětřesením. Z trhlin většinou vytékají dočasné vodopády.


Vodopád Stirling, 146m vysoký, je druhý nejvyšší stálý vodopád na Milfourd Sound. Říká se, že voda z něj omlazuje, proto lodí přijíždíme přímo k němu. 

Lachtaní skála je oblíbené místo lachtanů. Dospělí lachtani přes den loví na moři. Na skále odpočívá lachtaní mládě a okolo ve vodě dovádí spousta malých lachtánků. Během naší plavby potkáváme v moři plavat taky několik tučňáku. 


Tasmanovo moře


Po plavbě lodí podnikáme v blízkosti ještě několik menších procházek. Jedna z nich je k 22m hluboké rokli Chasm na řece Cleddau.


Cesta k jezeru Marian vede lesem, kterým prostupuje několik údolí, kterými se občas valí balvanové laviny. Od jezera dokonce vidíme jednu lavinu padat z nedalekého vrcholku. 
V jezeru se zrcadlí okolní hory a pohled na něj je opravdu nádherný. Slunce ale svítí tak silně, že je celkem nemožné jezero vyfotit. 






pátek 29. srpna 2014

Catlins a Invercargill

Jihovýchodní kout Jižního ostrova Catlins nám nabízí členitá pobřeží s bílým pískem a útesy. Pláže skýtají domov celé řadě divokých zvířat. Je zrovna odliv písek odhaluje kameny a ostré skály.

Vyčasuje se. Projíždíme kolem Kaka point a vyrážíme na procházku k majáku Nugget point. Po útesu docházíme k majáku, za ním z vody vykukuje několik bobíků- nugetek. Nad majákem je postaven dům udržovatele majáku, od tama by byl teprv výhled. 



Zkratkou přes kopce dojíždíme k zálivu Cannibal Bay. Procházíme se po pláži. Útes v moři nám připomíná Piha beach- první pláž, na které jsme tady na Zélandu byli. 


Na pláži vidíme namlouvání lvounů. Raději zůstáváme dál a schováváme se v travinách. Oproti lachtanům působí lvouni o dost větší. Říká se, že jsou taky dost rychlí. Většinou nemají žádný důvod útočit, ale raději se nemá bránit lvounům v průchodu k moři a stoupat si mezi ně a vodu.


Vedlejší záliv Surat Bay je vyznačen na mapě jako kolonie lvounů. Procházíme k němu po úzké cestičce mezi travinami. V klidu jdu, ale překvapí mě obrovský lvoun, který se válí těsně vedle cestičky. Strašně se leknu, když ho vidím. V travinách takhle dál od moře jsem ho teda nečekala. Naštěstí se jen válí a klidně leží. Na pláži jsme svědky dalšího namlouvání lvounů.

Díra Jack´s Blowhole leží uprostřed pastvin. Podzemním tunelem dlouhým 200m se do ní dostává tryskající mořská voda. Díra je 55m hluboká, 144m dlouhá a 68m široká.


Výhledy s ovečkami a útesy.


V zálivu Roaring Bay pozorujeme při setmění několik tučňáků. V přístřešku pro pozorování potkáváme Brazilce a Estonce, kteří si tady v závětří vaří večeři a sdílejí jejich zážitky z cest.


Navštěvujeme ještě jednou Nugget Point a užíváme si ho v jiném světle.


Přichází bouřka, před kterou nás varovali už v infocentru. Jde z ní strach.


V noci nám na střechu auta bubnují kroupy a narážejí vichry. Další den stále prší, vycházku k vodopádům Punakauanui kvůli silnému dešti již podruhé odkládáme. 

Dojíždíme k zálivu Curio Bay- ten je na naší cestě nejjižnější bod, kam se dostáváme. Pláž je tvořena zkamenělými stromy, starými 80 miliónů let. O Curio Bay nám několik lidí povídalo, jak se tady v klidné vodě učilo surfovat nebo plavalo s delfíny. Dneska to tady klidný záliv nepřipomíná ani trochu. Moře je rozbouřené a několika metrové vlny narážejí na vysoké útesy.


Auto nám začíná zlobit. Rozhodneme se dojet do zhruba 100km vzdáleného města Invercargill. Před cestou ještě v Christchurch chtěl nechat Kuba opravit těsnění CV jointu na kole auta. V servisu mu ale řekli, že je to zbytečné a navymýšleli si jiné nesmyslné opravy a chtěli vydělat na neznalých cizincích. 
Bohužel jsme nakonec těsnění nevyměnili a po štěrkových cestách se nám CV joint opravdu zanesl. Posledních 20km se modlíme, aby jsme dojeli. Každé zatočení je těžší a těžší. Nakonec vidíme servis, Kuba radši jen přistavuje a ještě nezabočuje a jde se zeptat, zda jsou schopni nám auto opravit. Ano opraví nám to dnes. Zabočujeme do servisu, auto vydá podivný zvuk a je ticho. Dojeli jsme úplně přesně. Na zvedací rampu musí auto už mechanik odtlačit.

Necháváme auto opravit a jdeme se projít po městě. 
Cihlová vodárenská věž, vysoká 42m, je charakteristickou dominantou města.
Navštěvujeme muzeum ve tvaru pyramidy. Část expozice je věnována jezdci Bruno Munro, který přetvořil svoji motorku na vysoko rychlostní a zdolal několik světových rekordů. Byl o něm natočen také film The World´s Fastest Indian.


Auto nám nakonec s úplatkem třech českých piv opravují za rozumnou cenu a my můžeme dál pokračovat v cestě.