Jížní ostrov a dobrodružství s lachtany v národním parku Abela Tasmana

Celou dobu na Severním ostrově slyšíme, že Jižní je stokrát krásnější. Tak jsme tu.
Nádherné výhledy na krajinu jen z cesty to potvrzují. Hobití kopečky Severního ostrova se tady proměnily v hory.

Čeká nás tady náš druhý Great Walk, v tomhle případě spíše Great Plavba. Chystáme se plout s lachtany a delfíny v národním parku Abela Tasmana.
Půjčujeme si na dva dny mořské kajaky. My s Kubou máme kajak pro dva. Lukáš už je zkušenější a půjčuje si kajak sám. Lektor nám ukazuje, jak se z kajaku dostat, když se s námi převrátí vzhůru nohama. Ptám se ho, kolikrát se nám to stane. Slibuje, že ani jednou. Ukazuje nám taky místa, kde můžeme vidět lachtany. S lachtanama už otravuju kluky od Wellingtonu, tak snad je uvidíme.

Vyplouváme z Marahau směr Fisherman Island. Voda je klidná, nebe modré. Chvilku mně trvá než pochopím, jak pádlovat s pádlem na obě strany. Ale už to s Kubou ladíme a doháníme Lukáše. 

První zastávku dáváme na již zmiňovaném Fisherman Island. Tak nádherně zlatý písek jako tady jsem ještě neviděla. Obklopuje nás tyrkysově modrá voda, zlatavé zátoky, tvarované útesy, tmavě zelené pahorky lesů na březích. Nechápu, jak je to možné, jak moc různorodou krajinu a přírodu už jsme tady na Novém Zélandu viděli.

Pádlujeme dál k Adele Island, na severu ostrova by měli být vidět lachtani. Doplouváme k severnímu skalnatému pobřeží Adele Island, ale po lachtanech ani vidu ani slechu. Chvíli čekáme a plujeme dál podél břehu, ale nikde nikdo. Začíná foukat vítr a vlny narážejí na loďku. Čeká nás ještě nejdelší úsek plavby. Vzdáváme lachtany a plujeme dál.
Zbývá nám obeplout výběžek skalnatého pobřeží. Vítr i vlny jdou proti nám a pluje se o dost hůře než ze začátku dne. Skalnaté pobřeží kolem nás je ale ideální pro pozorování ptáků. Vidíme spoustu racků, kormoránů, ústřičníky se sytě červenými zobáky, bíločerné pisily. S protáhlým tělem a stojatým postojem nás dokonce kormoráni Spotted Shag zmátli a první jsme si mysleli, že vidíme tučňáky. A Lukáš na jedné pláži tučňáky opravdu viděl. Žijí tady tučňáci modří nejmenší.
Konečně obeplouváme tento šílený výběžek a míříme do klidného zálivu k Anchorage Hut, kde máme rezervované místo pro stan. Ještě není tma a tak se jdeme projít na nedalekou vyhlídku. Když chci kreslit výhled, zjišťuju, že mi kluci vystřihli a dali do pastelek obrázek lachtana :) Takže nemůžu být smutná, že jsem žádného lachtana neviděla.

Druhý den je počasí ještě lepší. Plujeme zpátky do Marahau. První s Kubou pádlujeme k pláži, kde včera Lukáš viděl tučňáky. Máme smůlu. Jinak si to ale dneska užíváme. V části, kde byly včera vlny a pádlovalo se těžce, dneska lehce a rychle proplouváme. Pozorujeme na pobřeží ptáky, když Kuba uvidí lachtana!!! Plujeme blíže a fakt tam je. Nejde skoro vidět mezi stejně barevnými skalami, ale po chvíli skáče do vody a začíná se v ní točit. Točí se v ní dokola a prostě si to užívá. Plujeme dál a vidíme dalšího lachtana, tak dvakrát třikrát většího tlusťocha rozvaleného na skále a vyhřívajícího si svoje tuky. Dva lachtani nám nestačí a pádlujeme k severnímu pobřeží Adele Island. Od tama se už zdálky ozývají podivné zvířecí zvuky. Lachtani si vymezují své teritorium. Na břehu jich je hned několik, skáčou do vody a zase na břeh. Udržujeme si od břehu určitý odstup. Jeden lachtan se ale s odstupem nepáře a točí se dokola ve vodě kousek od naší loďky. Točí se a točí. Ukáže občas ploutvičky a nosík, který si ploutvičkama otírá, ale pak se zas točí dokola dál. 

Tak to jsem po včerejšku bez jediného lachtana nečekala. A to jejich točení dokola je nejlepší.

Wellington

Největrnější hlavní město na světě nám štěstí zrovna nepřineslo. Hned ráno v kempu rozbíjíme světlo od auta. Další obtíží je sehnat parkování v tak velkém městě. Nakonec parkujeme v podzemních garáží u přístavu za 20 dolarů.
Přístav sálá dobrou atmosférou. Budovy bývalých doků jsou příjemně zrekonstruovány a celé okolí přístavu je upraveno pro pěší. Přístavu vévodí most City-to Sea s velkorozměrovou řezbářskou výzdobou.

Výhled z přístavu na město. Centrum města se rozkládá v podstatě na úzkém pásu u vody. Za ním terén stoupá. V kopci pak najdete spoustu předměstských vilek.

 

Odvážné holky skáčou.

Podél vody docházíme až k muzeum Nového Zélandu Te Papa. Výstavní prostory muzea odpovídají ploše tří fotbalových hřišť, patří k největším národním muzeím na světě. Nejvíce nás zaujala expozice o zemětřesení. Můžete zde zažít zemětřesení na vlastní kůži při simulaci zemětřesení. Zkusit si potěžkat a porovnat horniny zemského pláště a jádra.

Cuba street, barevná ulice, plná umělců, značkových secondhandů a nejrůznějších obchodů. Kouzelník mi tady čte z ruky a předvádí triky s kartami i mincemi.

V podzemním parkovišti nejenže nám naúčtovali místo 20 dolarů 40, ale ještě nám vykradli auto. My jsme s Kubou měli štěstí, ukradli nám jenom blbiny. Hůře dopadli naši spolucestující Lukáš s Markétou. Oběma zloději ukradli hlavní zavazadlo se vším oblečením.

Kluci kupují pivo, ať tu krádež alespoň zapijem. Nevypili jsme ho všechno a pár piv jsme nechali přes noc v kempu v tašce pod autem. Tak nám ho taky ukradli. 

Osamocený Taranaki a západní pobřeží

Jako mladý odvážný muž, Mount Taranaki stál společně s horami Ruapehu, Tongariro a Ngauruhoe uprostřed severního ostrova. Po prohrané bitvě o srdce krásné Pihangy musel útéci na klidné místo na západní pobřeží ostrova. I nyní pokud zastihnete Mount Taranakiho schovaného v mracích, znamená to, že schovává slzy, které stále roní pro krásnou Pihangu.

My se na vlastní oči přesvědčujeme, že je stále dost smutný. Při příjezdu do Stratfordu, kde by měla být celá hora krásně vidět, my nevidíme ani kousek. Celá půlka oblohy je zastřena velkým bílým mrakem. Jen hádáme a podle mapy určujeme, kterým směrem Taranaki vůbec vězí.

Mount Taranaki (nebo někdy taky Mount Egmont) je vysoký 2518m, výstup na něj je dost zrádný.V návštěvnickém centru je na cedulce s informací, kolik při výstupu na vrchol zemřelo lidí, čerstvě přepsáno 58 na 60. Pár zkušených horolezců na vrcholu zastihla sněhová bouře. I když dva dny přečkávali ve sněhovém ukrýtu, který si postavili, nakonec umrzli. Díky tomu, že je Mount Taranaki velmi blízko oceánu, se na něm mění počasí z minuty na minutu. Nám počasí moc nepřeje. Proto štěstí raději nepokoušíme a na vrchol se nevydáváme. Zkoušíme alespoň kratší procházku k vodopádu Dawson Fall.

Severně od Mount Taranaki se nachází město New Plymouth. Procházíme se po moc hezky upravené stezce po pláži s lavičkami a výhledy. Docházíme až k soše umělce Len Lye 45metrů vysoké Wind Wand. Vysoký červený prut je vyroben z pevných a přitom pružných skelných a uhlíkových vláken. Díky tomu se ve větru pohybuje a ohýbá. 

Navštěvujeme galerii Puke Akiri, kde vystavují například maorské kabelky a kabát pokrytý peřím kiwiků i jiných ptáků. Poslední bod naší  navštěvy ve městě je most Te Rewa Rewa s výhledem na Mount Taranaki. Ten se nám tady aspoň na chvíli z poza mraků odhalí.

 

Přespáváme na nejzápadnějším cípu severního ostrova u majáku Cape Egmont. Podél pobřeží přes Surf highway míříme dál na jih směr hlavní město Wellington.

Pláž Koitiata

Světem zapomenutá dálnice- Forgotten world highway

Opouštíme Tongariro a čeká nás více jak 150 kilometrů k západnímu pobřeží ostrova bez benzínky. Vydáváme se po námi nezapomenutelné ale světem zapomenuté dálnici. 

V info centru jsem nabrala letáček, který popisuje atrakce na této cestě. Hned u první atrakce zjišťujeme, že to jen tak obyčejné atrakce nebudou. Projíždíme kolem vysoké stěny půdy, na níž se 15 až 25 miliónů let formovaly tenké proužky vrstev usazenin písku a bahna. Cesta se klikatí a zužuje. Další auta nepotkáváme. Míjíme jen několik nepočetných stád oveček. Zdejší ovečky musí být řádné horálky, aby se mohly pást na hobitích kopečcích, které nás tady obklopují. Celou dobu prší, což dodává vjemu z cesty dobrodružný charakter. 

A cesta se stává nebezpečnější. Nejenže nám jí několikrát křižují nekontrolovatelné krávy. Ale cedule padající kamení, tady znamená opravdu padající kamení. Na cestě, která se mezitím změnila na štěrkovitou, leží velké kusy balvanů. Dokazuje to i pohled na skály po stranách cesty, po nichž proudí vodopády tekoucí vody s kusy bahna. Z okolního pralesa stoupá mlha. 

Občas potkáme pochybné stavení, kde na plotě suší zvířecí kůže, nad kterými poletují mušky. Projíždíme 180 metrů dlouhou hobití dírou. V letáčku se dočítám, že při jejím kopaní zde kdysi našli zkamenělého gigantického kraba. 

Další atrakcí je hrob Joshua Morgana, který zde zemřel ve 35 letech. Začíná se stmívat a my jsme teprve v půlce cesty. Naštěstí konečně narážíme na civilizaci. Není jí město, ale hned republika. Vesnička Whangamomona sama sebe vyhlásila v roce 1989 za republiku. 

Kemp je nevšedně vybaven nejrůznějšími cvičících nástroji pro venkovní použití a artefakty v podobě výstavní záchodové mísy. 

Ale jako jeden z mála kempů jsou tady za slušný peníz taky sprchy a kuchyň. V kempu v údolí se rozléhají podezřelé zvuky naruživých býků pasoucích se na okolních kopečcích. 
Druhý den přijíždíme do Stratfordu na západním pobřeží. Přežili jsme to.

Jezero Taupo a národní park Tongariro

Jezero Taupo vzniklo výbuchem sopky po níž zbyla veliká kaldera, kterou zaplavila voda. Jeho rozlohu lze přirovnat k velikosti Singapuru a je to největší jezero v Australasii. Sousedí mu tři velké aktivní sopky nejvyšší Ruapehu, nejstarší Tongariro a nejmladší Ngauruhoe.

U jezera Taupo relaxujeme. Vaříme si oběd a koupeme se.

Přespáváme v kempu Reids Farm. Kemp je podporován městem, proto je jako jeden z mála kempů tady zadarmo. Kemp je plný, potkáváme zde spoustu dalších Němců, dokonce i Čechy. Na volno se zde pase kůň Angel. Kempem protéká řeka Waitomo a v blízkosti se nachází divoké vodopády Huka Falls a taky termální prameny, v kterých se můžete zadarmo ohřát.

Další den přejíždíme o něco výše do národního parku Tongarira, teplota rychle klesá o několik stupňů a prší. Dopoledne jsme se ještě koupali v jezeru Taupu, takže dojíždím do vesničky Whakapapa, výchozího bodu většiny výšlapů zde, v plavkách. Dlouho v nich tady ale nevydržím.
Národní park Tongariro vznikl jako jeden z prvních na světě. Evropané zde kdysi bez rozmyslu osídlovali půdu, která byla pro Maory posvátná. Zdejší maorský náčelník si to moc dobře uvědomoval a chtěl svoji půdu ochránit. Proto oblast Tongarira věnoval vládě, ale pod podmínkou, že jej nesmí osídlit a průmyslově využít.

Podle Maorů bylo v této části ostrova kdysi daleko více sopek. Největší byly Ruapehu, Tongariro, Ngauruhoe a Taranaki. Kolem nich se tísnila řada menších sopek včetně půvábné hory Pihangy. O Pihangu se ucházela řada ctitelů. Ta však milovala pouze Tongarira, vítěze mnoha bitev s dalšími ctiteli. Zvítězil také v bitvě, při které ho jeho konkurent donutil pokleknout na kolena a srazil mu hlavu.Tak Tongariro získal svůj současný vzhled. Tongariro opravdu vypadá jako by mu někdo useknul špičku. Mezitím Taranaki porazil Ngauruhoe, ale když vstanul tváří v tvář Ruapehu, byl tak vyčerpán, že musel útéci na klidné místo na západní pobřeží ostrova. Po jeho cestě na západ po něm zbyly stopy a slzy, které uronil kvůli krásné Pihangy, v podobě koryta řeky Whanganui.
Nás v národním parku čeká náš první Great Walk a to Tongariro Northern Circuit. Kluci rozhodli, že trasu, která se běžně chodí čtyři dny, my ujdeme za dva. Objednáváme dopředu v půli cesty místo na přespání v chatě Oturere. 

Další den vstáváme v 5:50 a vycházíme na tu krásnou procházku. Po asi půl hodině cesty, kde docházíme k vodopádům Taranaki Falls, zjišťujeme, že jdeme trasu obráceně. Vodopády totiž měli být až na konci cesty. Vzhledem k tomu, že je to oběma směry na chatu stejně daleko, tak je to jedno a jdeme dál. Kluci mě strašili, že nahoře bude ještě sníh. Ze začátku cesty to ale moc nevypadá. Jdeme krajinou připomínající poušť či step s vysokými trávami a malými bonsajovitými stromečky. Lituju, že nemám ve velké krosně na zádech místo rukavic a čepice spíše kraťasy. Pomalu stoupáme k nádherně zbarvenému jezeru Lower Tama Lake, kde dáváme první přestávku. Okolí vládne po levé staně Mount Ngauruhoe a po pravé mohutný a sněhový Mount Ruapehu. 

Krajina se dál nemění až k první chatě Waihohonu. K ní přicházíme i s půl hodinovou přestávkou za 4 hodiny. Dál stoupáme první lesem a postupně sopečnou krajinou. 

Lukáš do toho pouští z mobilu hudbu ze soundtracku k filmu Sedm let v Tibetu, na hlavách máme šátky proti slunci. Takže atmosféra je opravdu pouštní. 

Doufám, že už konečně za další dunou bude naše vysněná chata, ale ta stále nepřichází. Co je tady ale opravdu špatně vymyšlené, že nemají na horských chatách hospodu a po cestě na vrchol se můžete napít leda vody. Takže na nás studené pivo nečeká. Místo piva mají ale kluci s sebou kafe. Na chatu přicházíme jako poslední. Když jim říkáme, že jdeme až z Whakapapa village, tak koukají celkem překvapeně. A za chvilku ještě překvapeněji, když Kuba vytáhne z batohu moka konvičku a keramický hrnek.
Chystáme budík na pět hodin na ráno. Kluci ještě v noci stávají a jdou foti hvězdy.
Ráno vstáváme jako první z chaty ještě za tmy. Vyplácí se to. Odměnou je nám nádherný východ slunce. Zalívá krajinu matným červeným světlem. 

Okolí je ještě krásnější než včera. Mount Ngauruhoe i Tongarito jsou blízko. Stoupáme a přicházíme k prvnímu smaragdovému jezeru, které skoro přetéká přes okraj hory. 

Cestou procházíme ještě kolem dalších dvou. 

 

Blízko nich se nám nabízí výhled na červený kráter. Jestli někde bydlí ďábel, tak určitě tady. 

Proti nám se začínají pomalu řídit davy lidí, kteří se přicházejí podívat na smaragdová jezera z nedalekého parkoviště. Jsme rádi, že jsme vyšli na cestu opačným směrem a došli jsme díky tomu k jezerům brzo ráno, kdy tam ještě nikdo nebyl.
Taky nám přeje lepší počasí než den předtím, kdy vrcholky byly celou dobu zahalené v mracích. My máme krásný výhled taky na vzdálený Taranaki, který se nachází až na západním pobřeží ostrova.