Auckland, New Zealand

Nový Zéland patří k nejodlehlejším končinám na světě. Maorové, kteří jako první vkročili na jeho půdu, mu říkali Aotearoa „Země dlouhého bílého oblaku“, protože na přítomnost ostrovů tyto cestovatele v kánoích upozornil oblak, který se vznášel nad nimi. Hned po první prohlídce Aucklandu jsme usoudili, že na tom názvu něco je. Mraky jsou tu opravdu krásné jako ze znělky seriálu Simpsonovi. Sky Tower, dominanta města, mrakodrapy a stěžně plachetnic se jich dotýkají a propichují je.

Maorové se na území Aucklandu usídlili už ve 14.století, jejich osady však byly zničeny kmenovými válkami a epidemiemi. Evropané se zde dostali až v 19.století a díky centrální poloze, dobrému přístavu a výborné půdě byl Auckland vyhlášen hlavním městem. V roce 1865 se ovšem hlavní metropolí stal Wellington ležící na jihu. Přesto každý třetí Novozélanďan pobývá v oblasti Aucklandu a samotné město s 1,5 milionem obyvatel se rozšiřuje rychleji než kterákoliv jiná část země.

Nás do Aucklandu málem nepustili. Na letišti v Bangkoku jsme museli alespoň půl hodiny vysvětlovat, že nevadí, že nemáme zpáteční letenku a že naše vízum toto umožňuje. Počet lidí, který to s námi řešil, se postupně zvětšoval, nakonec jsme je naštěstí přesvědčili a jsme tu. Vzhůru nohama, hlavou dolů.

Na letišti v Aucklandu už nás netrpělivě čekali Honza s Gitanou. Kteří se o nás prvních pár dnů moc dobře starali a ubytovali nás. Honza odjel na Zéland cestovat jako my, našel si tady dobrou práci v jeho oboru a tak si svůj pobyt zde prodloužil. Gitana je Američanka, ale česky umí výborně, takže první procvičování angličtiny se zatím posouvá.

Honza s Gitanou bydlí ve čtvrti Parnell, situované velice blízko centra města. Ve čtvrti se nachází spoustu galerií, kaváren a luxusních butiků, nájmy v obchodech na hlavní ulici čtvrti nejsou zrovna nejlevnější a tak se složení obchodů často mění. Když nás Honza s Gitanou zvou dál, jsme nadšeni z výhledu z jejich bytu. Na jedné straně svítí Sky Tower a mrakodrapy města a z druhé strany se ze tmy parku Auckland Domain noří osvětlená budova muzea.

Odkládáme batohy a jdeme na večeři do jednoho s místních fastfoodu s čerstvými surovinami a ochutnáváme první novozélandské jídlo a tím jsou sladké pečené brambory, kterým Maorové říkají kumara.

Další den se vydáváme prozkoumat centrum města. Cesta do centra trvá zhruba dvacet minut, ale už chápeme Honzovu včerejší poznámku, že celý Auckland je dost kopcovitý. Hlavní ulice Queen street lemuje spoustu obchodů a bank, vyřizujeme si zde potřebné věci pro pobyt. Na náměstí Aotea Square zrovna probíhá nějaká předvolební kampaň, v několika dnech tady mají taky proběhnout volby.

Potkáváme řadu architektonicky zajímavých budov.

Naše další kroky míří do přístavu, abychom ověřili, co je pravdy na přezdívce Aucklandu- Město plachet. Auckland má údajně vyšší počet výletních člunů na hlavu než kterékoliv jiné město na světě. Ve Westhaven Maríně objevujeme opravdu les stěžňů. Všechny příchody k lodím jsou ale zamknuty, takže žádné námořníky nepotkáváme. V maríně i celém městě najdete množství zeleně a kvetoucích rostlin, stromů a palem. Stromy zde mají opravdu vlnitou korunu a některé spouští své kořeny z větví. Přijeli jsme tu ve správnou dobu, spoustu stromů kvete a voní, slunce svítí.

V Albert parku se spoustu lidí sluní na trávě i jen tak relaxuje na lavičkách.

Hodinová věž, která je součástí Aucklandské univerzity.

My zde navštěvujeme Galerií umění. Vstup je zdarma a zrovna se zde koná také koncert dětské filharmonie. Kromě novozélándské tvorby je v galerii k vidění také něco málo z evropské tvorby. V části současné tvorby velkou část tvoří fotografie. Překvapí nás, že druhý den Jakub na internetu narazí na článek nejdražší fotografie světa a jednu z nich od polského autora Gurského jsme den předtím viděli v galerii.

Honza s Gitanou nás seznamují s Jirkou, který v Aucklandu pracuje stejně jak Honza jako programátor. Jirka nás zve další den na oběd do jednoho z food corner, koutků, kde se skýtá nesčetné množství multikulturních restaurací a fastfoodu, nakonec vybíráme jídlo z Bali. Po obědě nás bere do jeho kanceláře v 16.patře v administrativní budově na Queen street. Výhled ze zasedací místnosti je určitě lepší než ze Sky Tower, protože vidíme taky ji. Zrovna z ní někdo skáče bungee jumping. V zasedačce je vyvěšeno asi 10 různých vlajek, Jirka nám vysvětluje, že to ukazuje, jak je jejich tým multikulturní. Auckland je opravdu hodně multikulturní. Na ulicích potkáváme celou řadu Indů a Asiatů, do řeči se s námi dává nějaký Angličan, slyšíme polštinu. Nepotkali jsme zatím však žádného Maora.

Na dalších pár dnů se přesouváme k Davidovi. Bydlení u něho nám zařídila moje spolužačka Katka, která do Aucklandu přijela zhruba před rokem. David žije v Aucklandu už šest let, snaží se Kiwákům, jak se sami Novozélaňďané nazývají, přiblížit českou kultůru. Zrovna organizuje piáno koncert se skladbami českých skladatelů. Jeho vyprávění o tom, jak si ve Veroně v Itálii vydělával jako živá socha Romea nebo jak byl na svatbě v Japonsku, je opravdu zajímavé. David bydlí v rodinném domku v části města Remuera. Objevujeme další tvář Aucklandu. Davidův dům první nemůžeme najít, všechny domky tady vypadají skoro stejné. Připadá mi to tady jako v obrovském satelitním městečku. Bungalovy bílé, béžové nebo světle zelené barvy s vodorovným obložením a mírně šikmými střechami tady jeden vedle druhého vytvářejí městskou strukturu. Další den se nám podaří v bludišti domků najít obchod až po dlouhé době a zároveň poznáváme Aucklandskou dopravní špičku. Vzhledem ke špatné hromadné dopravě je vlastnit auto skoro povinností a na provozu je to opravdu znát.

Samut Songkhram

Po cestě zpět do Bangkoku jsme se rozhodli udělat zastávku ve městě Samut Songkhram. Město leží na řece Mekong asi hodinu cesty od Bangkoku. Je známé hlavně díky trhu přímo na kolejích, kde mezi stánky v těsné blízkosti jezdí vlak. Některé zboží zůstává na kolejích, i když vlak projíždí, stánkaři už dobře ví, do jaké výšky mohou zboží ukládat. Nachází se zde taky plovoucí trh, ale těch je v Thajsku více. Nás tady pozvali Thajci, s kterými jsme strávili pár večerů na Ko Phanganu.

Samotná cesta byla zažitek, po dlouhé plavbě na velkém trajektu přesedáme už za tmy na autobus do Surat Thani. Vcentru Surat Thani vystoupuje polovina autobusu a nás, které mají odvést až na nádraží, vtěsnali do minibusu ala pick up. Na korbě jsou umístěny lavice se stříškou a poslední místo vyčuhuje až nad cestu. Na Jakuba zbylo místo až na konci lavice. Myslíme OK dobře, tak to bude kousek. Jenže tak kousek to není a když to řidič minibusu valí po cestě tak stovkou a za námi brzdí kamion, tak se všichni v minibusu právem bojíme. Naštěstí v pořádku dorážíme na nádraží.

Zjišťujeme, že náš vlak má asi dvě hodiny zpoždění. Objednáváme si k večeři hamburger, po delší době s thajským jídlem je to příjemná změna. Na nástupišti se u piva dáváme do řeči s německým cestovatelem, který žil půlku svého života v Jižní Americe. Jede na svatbu svého kamaráda do Jakarty v Indonésii. Ten musel kvůli svatby s muslimkou konvertovat k islámu a dokonce podstoupit obřízku. Zanedlouho vlak přijíždí a my uleháme v lůžkovém kupé.

Ráno přijíždíme do města Rachaburi, kde nás mají vyzvednout Thajci. Máme půl hodiny než dojedou, pokoušíme se najít nějakou kavárnu, kde bychom si mohli dát snídani. Po pár metrech chůze, obklopeni nápisy v thajském zakrouceném písmu a krámky s výrazným zápachem, narážíme na něco připomínající kavárnu dokonce s nápisem námi přečtitelným COFEE. Při vstupu se ptáme, jestli mají taky něco k jídlu, slůvku sendvič asi rozuměli a kývají, tak jdeme dovnitř. Paní se nás ani nezeptá, co teda chceme a začne ještě s druhou paní něco horlivě chystat, asi po deseti minutách nám donese sendvič s tuňákovou pomazánkou. Objednáváme si, následuje další horlivé chystání, ale místo čaje a kávy nám přináší dvě kávy, po dalším vysvětlování snad pochopí a dostanu objednaný čaj. Proč nám ale v zapětí nesou další čaj a cappuccino nechápeme s Kubou zase my a jen se smějem.

Vracíme se na nádraží, kam pro nás přijíždí Black, O a Sírí v černém pick upu. Připravili pro nás krasný pokoj u řeky v jejich rodinném resortu. Oběd je pro nás dalším milým překvapením. Jídelníček v angličtině tady nevedou. Black píše objednávku pro všechny na papírek a jsme zvědaví, co číšník donese. První dostáváme salát z papáji, je dost pálivý a jí se s nudlemi. Poté číšník přináší na stůl jeden talíř za druhým, několik druhů masa, kroužky chobotnice, thajskou klobásku, pečené na slunci sušené hovězí, další hovězí, kuřecí křidýlka... ke všemu jsou různé omáčky. Velice dobré jsou indické kousky masa na špejli Satay namáčené v oříškové omáčce. V thajské kuchyni je velice obvyklé kombinace slané chuti se sladkou.

 Oběd završuje dezert v podobě kačenek z kokosového mléka, něco jako panacota.

Oběd byl opravdu výborný, divíme se, že žádné z jídel, co jsme teď ochutnali, jsme neviděli v jídelníčku v restauracích na Ko Phanganu. Black vysvětluje, že pro Samut Songkhram je typická severní kuchyně, jižní kuchyně je rozdílná.

Po obědě se vydáváme na již zmiňovaný trh na kolejích do města. Na trhu je k dostání nejrůznější čerstvé ovoce, spoustu druhů ryb, krevety, langusty, švábi... Krabi jsou v přepravce ještě živí a aby neutekli, mají svázané nohy a klepeta. Sírí nám kupuje líčí a sladkou rýži zabalenou v bambusu.

Sirí nás provází dál po městě. Ukazuje nám jeden z chrámů města.

Poté nás bere do úzké uličky těsně za chrámem. Několik příbytků je zde namačkáno při sobě, dveře, okna jsou otevřena, děti zde pobíhají sem a tam, babička v různobarevném šátku má rozložené na schodech nejrůznější žvýkačky a plechovky k prodeji, ptáčci v klecích štěbetají, uhýbáme slečně v ručníku, která jde nejspíše ze sprchy. Nacházíme se v jednom ze slumů města. Sirí nám ukazuje svůj příbytek, nad dveřmi má velkou hlavu buvola, vevnitř leží jeho matka na koberci a kouká na telku. Sirí nám představuje hrdě zbytek rodiny, manželku s dvouměsíčním miminkem, z davu dětí vyloví svou dcerku ve školní uniformě. Když nám ale představuje už asi třetí jeho matku, jsme zmateni.

Ve městě jsme pro ostatní asi trošku atrakce, jiného bělocha jsme zde nepotkali a podle toho na nás všichni koukají. Farang! Tak nazývají Thajci bělochy.

Dále nás Thajci berou k moři, tam dáváme na terase pivo. Po chvilce oddechu na pokoji pro nás Black, O a Sírí mají vymyšlený další program v podobě večeře v místní hospodě. Probíhá zde zrovna karaoke, tak si poslechneme taky něco z thajské hudby. U nás by takhle velikou hospodu obsluhovala asi jedna, dvě servírky, tady jich je nejméně deset v krátkých šortkách a károvaných košilích. Alko, zde pijou tak, že každý stůl má svůj speciální stolek s ledem. Skleničku Vám první celou zapráskají ledem a potom nalijí trochu alka a doředí vodou. Když jen trošku vypijete, hned Vám některá ze servírek dolévá.

V průběhu večera se ještě přemísťujeme do dalšího klubu na koncert kapely, která hraje mix thajské a rockové hudby. Zpěvačka nejen dobře zpívá, ale i její angličtina je výborná. Pohostinnost našich Thajců nezná mezí a Black objednává ještě ústřice a speciální sushi. Chceme celou dobu taky pozvat na něco my je, ale Black rázně odmítá, vy jste naši hosté a v Thajsku neexistuje, aby hosté něco platili nebo sdíleli náklady. Za jejich pohostinnost jim alespoň darujeme láhev Whisky a slibujeme, že pošleme pohled ze Zélandu. Zajímavou práci má v klubu servírka v námořnických šatičkách. Chodí od stolu ke stolu s tácem půlek a připíjí si s hosty. Půlky se pijou spešl způsobem, v jedné skleničce je barevná vodka, v druhé soda. Když vypijete vodku, se skleničkou sody třísknete do stolu, ta napění a zapijete s ní vodku.

Ráno dostáváme snídani na pokoj a dopoledne už odjíždíme do Bangkoku.

Cestou nám Sírí kupuje u vlakového přejezdu u nějakých babek jídlo zabalené v trávě. Nutí nám, že je to strašně dobré, ať to vyzkoušíme. No vypadá to jako syrové maso, tak se mi moc nechce. Nakonec je to ale výborné. Je to nějaká sladká rýže a více než výborná. Později na letišti mi zbývá ještě pár kousků nedojedené trávy, ale spěcháme na letadlo. Snažím se jich sníst, co nejvíc, ale Kuba musí zasáhnout a zbytek vyhodit, ať letadlo stihnem, protože s takovou pofiderní trávou se syrovým masem by nás do letadla nepustili. Škoda trávy ale nevadí, protože další den nás už čeká na Nový Zéland. Ou jee!

Koh Phangan, nové ubytko, večer s Thajci, výlety na motorce

Našim dalším útočištěm na několik dní se stalo bydlení v bungalovech Green Peace. Náš bungalov je umístěn přímo na pláži Ban Tai s výhledem na moře. Na naši terasu s houpací sítí vane příjemný větřík od vody. Kuba mě tady naučil hrát šachy, oba jsme tomu celkem propadli a dost času jsme strávili na terase hraním.

Pláž je tu mělká, pro plavání to nejsou zrovna ideální podmínky a odliv je každé odpoledne dost znát. Ale díky toho, že jsme tady mimo sezónu, máme většinou celou pláž jen pro sebe. Majitel Mike je moc přívětivý chlapík. Společnost nám tu dělají taky dva pejsci: místní Andajk a místní Rony.

Na procházce dál po pláži

Po cestě jsme potkali a seznámili se už s více různými lidmi například s ruským DJem, Australanem, co pořádá festivaly, zcestovalým Španělem, ale Thajci, s kterými jsme se setkali zde, si nás opravdu oblíbili. Black pracuje pro vládu a je jediný, který umí anglicky. O a Sírí jsou bratři a nosí policejní trička. O alespoň pár slovíček anglicky umí. Sírí je zato opravdu vtipný a chce se s námi bavit nejvíc, ale je nám líto, že mu nerozumíme. Na Ko Phangan přijeli na dovolenou a jinak žijí ve městě Samut Songkhram, který leží asi hodinu na JZ od Bangkoku. Dostali jsme od nich pozváni k nim domů.

A tady taky společně s Iry, kteří bydleli ve vedlejším bungalovu. Všichni tři jsou umělci a moc milí.

Jakub předvedl Thajcům na pláži fireshow.

Nejefektivnější doprava po ostrově je určitě jízda na motorce. Od Mika jsme měli půjčenou Hondu Click za 150 Bathů na den. Tolik většinou stojí krátká cesta taxíkem pro jednu osobu tady na ostrově, což je dost ve srovnání třeba s Bangkokem.

Na motorce jsme objeli několik menších chrámů na ostrově, viděli jsme nejstarší a nejvyšší strom ostrova.

Zajeli jsme se podívat na vyhlídku i vodopády.

A taky na pláž Haad Rin, na které se pořádá slavná Full moon party a koupaní je zde o dost lepší.

Závody v Kitesurfungu

Předposlední den na ostrově jsme zajeli už opálení na nejsevernější pláž ostrova Haad Chaloklum. 

Celou dobu nám na ostrově přálo hezké počasí, ale tady na pláži se začínalo schylovat k bouřce. Měli jsme to na motorce do našeho bungalovu celkem daleko, tak jsme se raději vypravili rychle zpět. Pršet, nakonec nepršelo a mraky vytvořily nádhernou atmosféru pro čínský chrám, který jsme navštívili po cestě zpátky.

Sbohem Ko Phangan