neděle 13. května 2018

První máj v Havaně

Naše cesta míří zpět do Havany. Na pobřeží Malecónu pozorujeme západ slunce.


V Havaně se potkáváme s kapitánem Jardou. Po deseti dnech se mu podařilo loď zachránit a domluvit odtah na ostrov Isla de la Juventud.


Nejvíc jsme zvědavi na prvomájový průvod.



A tak jdeme do průvodu.


Důvod oslav není jen první máj, ale taky nový prezident Miguel Diáz-Canel. Ano, už to není Castro ani nikdo z rodiny. Zvolený prezident byl ale na funkci dlouho připravován a má plnou důvěru Raula Castra, který jinak stále zůstává v jiných důležitých funkcích státu. A tak se k velkým změnám Kuba nechystá.

Průvod se odehrává na náměstí Plaza de la Revolución. Vévodí mu pomník José Martiho.



Nesmí chybět praporkáři.



V průvodu mezi nekonečnýcm davem lidí bez domluvy opět potkáváme Jardu. V Havaně máme štěstí na náhodná setkání.


Nejen, že jsme tady potkali náhodou Adolfa, potkali jsme znovu i naše černoušky nebo třeba paní z Haviřova, která žije na Kubě už 50 let.

čtvrtek 3. května 2018

Cienfuegos

Cienfuegos bylo založeno původně pod jiným jménem přesně před 199lety francouzskými přistěhovalci z USA. O dva roky později bylo celé město zničeno hurikánem. Francouzští osadníci se nenechali vystrašit a vystavěli město znova již pod novým názvem podle tehdejšího národního hrdiny Camila Cienfuega. Snad že mu nové jméno přinese více štěstí.


Přijíždíme do města náhodou zrovna 22.dubna, v den oslav založení města. Na hlavní ulici je připravené podium pro kapelu a obří krevetu, kterou má město ve znaku.


Cienfuegos leží nedaleko města Trinidad, které jsme dříve navštívily s Romčou. Podobné si města ale moc nejsou. Zatímco Trinidad působí svým rozvržením více jako středověká útulná vesnička v kopci s úzkými uličkami, s hrbolatou kamennou dlažbou a s jednopatrovými domky se šikmou střechou. Nejčastější barva fasády je v Trinidad sytě žlutá. V Cienfuegos v prostorných ulicích s vícepatrovými domy z 19.století jde vidět francouzská inspirace. Působí to tady už jako město, ne vesnice. Nejčastější barva fasády je v Cienfuegos světle modrá.


Co mají Cienfuegos i Trinidad společné jsou zamřížované okna, kterými jde hlavně večer nahlídnout dovnitř do běžného života Kubánců. Kubánci se pohupují na houpacích křeslech a sledují obrazovku velkých zastaralých televizí.



Ciefuegos je zároveň důležitý přístav. Má taky svoje nábřeží - Malecón. Navazuje na centrum a dojdete podél něj až na nejjižnější cíp města Punta Gordu.


Rancho Luna je pláž poblíž města. V Trinidadu mají ale pláž pěknější.


Cienfuegos i Trinidad v noci žije a není nouze o živou hudbu. Úplně nejčastější písnička, kterou tady na Kubě uslyšíte opravdu všude je Para Macainé. Často uslyšíte taky Cha Cha Cha a Guantanamera.
Zvláštní nastroj, který nesmí chybět, je kromě rumba koulí (maracas) speciální škrabátko z tykve.


Z drinků jsem si na Kubě nejvíce oblíbila piňakoládu. Bílý rum smíchají s ananasovým likérem, kokosovým mlékem a ledem a celé to rozmixují na ledovou tříšť. Někdy Vám vršek ještě posypou skořicí. Chutná to skoro jako zmrzlina. Další super drink s pořádnou porcí ledu je daiquirí. Nejčastěji se ale na Kubě setkáte s cancháncharou, což je rum s medem a limetkovou šťávou. Ale teda chuťově nic moc.
Kromě pití ochutnáváme taky další typická kubánská jídla. Například ropa vieja, což je v překladu staré prádlo. Ve skutečnosti je to trhané hovězí nebo vepřové se salsou a zeleninou. Výborné. Něco podobného je picadillo a la criolla. To je mleté maso v salse s paprikou a olivami. Jako příloha jsou nejčastější moros y cristianos – rýže smíchaná s fazolemi.


Na hlavní ulici v Cienfuegos mají výbornou zmrzlinárnu, která mi připomíná bývalou Italku naproti tehdejší Budoucnosti v Havířově. Mají tam úplně stejné poháry. Malá zmrzlina stojí 2,50 místních pesos a velká 3,50, to se rovná zhruba české koruně.


Místní pesa se obecně hodí na zmrzlinu na ulici. A jak získat kubánské pesa? Bankomat rozpozná zahraniční kartu a vydá Vám pouze CUCy, turistickou měnu. Je ale možné platit v restauraci nebo obchodě turistickými CUCy a domluvit se, že Vám nazpět vydají kubánské pesa. Přepočet je cca 1 turistický CUC = 23 kubánských pesos. Lepší je mít nějaké pesa u sebe, hodí se nejen na zmrzlinu ale i třeba na ovoce a zeleninu na trhu, pečivo na ulici, na záchody, drobné pro kapelu nebo na místní kolektiva.
Mezi městy se po Kubě nejlépe cestuje kolektivy, což jsou sdílené taxíky. Někdy jsou sedačky i v kufru a upravené tak, že se do každé řady vlezou tři lidi. U kolektiva je výhodné, že Vás vyzvedne přímo z Vašeho ubytování a odveze zase přímo na další. Když máte štěstí, přijede pro Vás ještě stylově opravený veterán. Mezi velkými městy se dá cestovat turistickým autobusem Viazul. Jely jsme s ním s Romčou jen jednou a autobus měl zrovna celkem zpoždění a řidič byl dost nepříjemný. Cena autobusu viazul a kolektiva je většinou shodná. Autobus Vás ale přímo na ubytování nehodí. Tam, kde autobusy viazul nejezdí, jsou kolektiva o dost levnější. Mezi některými městy jezdí taky náklaďáky s upravenou korbou jako autobus, tenhle způsob dopravy je asi úplně nejlevnější. My jsme takhle jeli z Pinar del Río do Viñales, na kratší vzdálenosti je to v pohodě.


pondělí 30. dubna 2018

O tom, jak jsme v Karibiku místo pirátů potkali vojáky

čtvrtek 12.4.2018
Ve Viñales se s Romčou rozdělujeme. Romča se vrací kolektivem do Havany, odkud jí letí letadlo domů. Já směřuju na nejzápadnější cíp Kuby a to do maríny Los Moros na výběžku Cabo de San Antonio, kde se mám ke klukům přidat na plachetnici. Na Kubě se lze nalodit a vylodit jen ve speciálních přístavech s pasovou kontrolou a těch je po málu. Po maríně Hemingway v Havaně na západ je právě další až Los Moros. Mají to tu tak udělané, aby jim Kubánci nezdrhali na lodích. Ostatní přístavy proto často hlídají vojáci.
Právě ten onen západní cíp Kuby je ale celý přírodní rezervace a žádná hromadná doprava tam nejezdí. Nakonec jsem našla kolektivo, které vozí turisty do potápěčského centra Maria la Gorda, to leží těsně na hranici přírodní rezervace. A řidiče za nějaký úplatek ukecávám, ať se mnou dojede zvlášť až k maríně Los Moros.
Už vidím moře, jedeme po hrbolaté cestě kolem něj, do Maria la Gordy zbývá jen pár kilometrů. Když to najednou začne nějak víc skákat a řidič začne nadávat. Celá cesta je pokryta stovkami velkých červených krabů. Zastavujeme, řidič kontroluje vozidlo. Ostatní turisty vzadu auta to nevzbudilo a spí dál. „Cangrejos“ vysvětluje mi řidič. Každé ráno v tomhle období vylízají krabi cangrejos a bohužel nerozlišují, co je cesta a co ne. Nezbývá než jet dál, podél cesty už se slétávají supi. Němečtí turisti vystupují v potápěčském centru a o nějakých krabech nemají ani páru. Celé to zaspali. Řidič se mnou pokračuje dál. 




Z pralesní cestičky kromě krabů vyběhne občas srnka a černá nebo hnědá divoká prasátka. 


Konečně jsme v přístavu. Žádná loď tam zatím nečeká, řidič se ujišťuje, jestli mě tam opravdu má nechat samotnou. Kluci s lodí mají doplout až k večeru a je teprve poledne, asi to bude dlouhý den. 
Přístav je opravdu malý a pracuje v něm jen pár pracovníků. Kapitán, který odbavuje a provádí pasovou kontrolu, pracovník, co kontroluje tašky, pár kluků, kteří vyhlíží lodě a pomáhají s přivázáním k molu a dvě zdravotní sestřičky. Většina je jich z Pinar del Ria, sedm dnů pracuje tady a sedm dní mají volno doma.
První plachetnice se blíží k molu okolo třetí hodiny. Mí kluci to ale nejsou, je to postarší páreček, přišel pouze na břeh ověřit počasí na internetu a plujou dál do Mexika. V přístavu mi zatím už vymýšlí provizorní spaní. Kolem páté hodiny zahlídnu na obzoru dvě bílé tečky. Aspoň jedna z nich by mohli být oni. První plachetnice, co připlouvá je obří a nějaká moc luxusní. Vlastní ji Holanďan, který zbohatl na síti heren v Česku. Z další vystupují tři zarostlí a špinaví námořníci. Ano, konečně, jsem se dočkala. Jeden z nich je Kuba, druhý je Pavel a poslední kapitán Jarda.
V kapitanátu mě připisují do papíru lodi k posádce lodi, kontrolují mi krosnu a ráno můžeme vyplout.

pátek 13.4.2018
Vyplouváme krátce po poledni. Čekali jsme ještě na doplnění nafty do lodi. Pikolík to bohužel popletl a než si toho Pavel stačil všimnout, načepoval nám do lodi tři litry benzínu. Nemělo by to ale vadit. Čeká nás dnes cca 40 námořních mil, musíme obeplout nejzápadnější cíp Kuby a chceme zakotvit v Maria la Gorda, to stejné místo, kde jsem předchozí den viděla stovky krabů na silnici. 


Kluci měli doposud celý týden klidné moře bez vln. Popisují zážitky z plavby a krásné pláže, které viděli. Nám se po obeplutí mysu mění směr větru a také výška vln. Plujeme do protivětru a musíme s lodí křižovat a tak si cestu prodlužujeme. Zároveň loď brzdí velké vlny. Vlny se zvětšují a zvětšují, místy jsou až metr a půl vysoké. Jdu pro nějaké jídlo do podpalubí v takových vlnách, ale moc dobrý nápad nebyl. Musím okamžitě nahoru a jdu zvracet přes palubu. No představovala jsem si první den na moři trošku klidnější. 


Pomalu se ukazují hvězdy, moře černá a vlny v té tmě nejdou pořádně vidět. Právě řídí loď Pavel a snaží se na ně hlavně nenajíždět z boku, to totiž nejvíc zhoupne loď. Pavel je dobrý kormidelník, hledá si hvězdu ve směru kurzu, podle ní se orientuje a frčíme za ní. Pavel má zkušenosti s přeplavbou Atlantiku na katamaránu i s plavbou v Karibiku z Martiniku do Panamy. Jarda potom, co si udělal námořnické zkoušky RYA, si koupil v Americe plachetnici a vypravil se s ní na Kubu, kde jsme se připojili my. A my s Kubou jsme byli zase dvakrát plachtit v Chorvatsku, z toho jedno plachtění byl kapitánský kurz.
Je to tady ale trochu jiné než plachtění v Chorvatsku. Zaprvé nevidíme v dohlednu žádnou loď, vypadá to, jako by jsme na moři byli úplně sami. V Chorvatsku je také příjemnější to, že přeplouváte mezi různými ostrůvky, plavba není pak tak jednotvárná. A hlavně vzdálenosti v Chorvatsku jsou menší. Začíná se už stmívat a do našeho kotviště je to pořád daleko.
Jarda rozhoduje, že zkusíme zakotvit o něco blíž, než byl náš původní cíl, a to v blízkém zálivu, kde je hloubka pro kotvení. Když tam ale zaplouváme, moře se vlní urputně i zde a moc bychom se nevyspali. A tak pokračujem dál.
Pořád tam nejsme, stihnul už se u kormidla vystřídat Kuba i Jarda. Střídají se po třech hodinách. Moře už se aspoň houpe malinko míň. Hvězdy přímo září. Tím, jak loď naráží o vlny, kolem lodi světélkuje svítící plankton. A do toho občas vyskočí skupina létajících ryb.
Konečně vidíme z jinak temného břehu svítit nějaké světlo. Blížíme se k Maria la Gorda. Připlouváme sem až po třetí ráno. Při kotvení nám zmateně vyskočí jedna ze skákajících ryb až na palubu. Nárazem o loď se zabije. Vlny jsou stále, záliv je ale víc chráněný a tak to není tak strašné jako na otevřeném moři. Jdeme spát.

sobota 14.4.2018
Ráno přivazujem loď na bojku dle instrukcí z přístavu. Dinginou (člunem) připlouváme ke břehu Maria la Gordy. Je tu nádherná písečná pláž s hotelovým rezortem. V malém obchůdku tady pořádně nic nemají, v restauraci se nám ale podaří přemluvit kuchaře, ať nám prodá nějaké suroviny a doplňujeme zásoby.
Kromě hotelového rezortu s mezinárodním potápěčským centrem tady ale nic není. Turistů je tu hrstka, blíží se konec sezóny. Pláž je prázdná. Restauraci tady zabraly místní kočky. V jídelním lístku tady mají i kraba cangrejo, na cestě jich tady najdou asi dost.


Kontrolujeme na internetu počasí a protože to nemá být nic moc, rozhodneme se tady zůstat a raději počkat. Další naše přeplavba má totiž být více než 60mil, takže to nebude nic lehkého a část plavby budem muset plout opět po tmě. Kapitán chce směřovat k ostrovu Isla Juventud, s tím že první zastávka bude ještě před na menším Cayo Juan Garcia. 60 mil se nám zdá celkem hodně a tak kapitán pro jistotu ještě určuje záložní plán v zálivu Cortés ještě na pevnině.

neděle 15.4.2018
Přes den si užíváme pláž a koupání. 


Počasí vypadá lépe a tak Jarda chce vyplouvat ve tři ráno, abychom na Cayo Juan Garcia připluli za dne a kotvili za světla. Ráno domlouvá vše na kapitanátu Maria la Gordy. K jídlu k nám ale přijde kapitán z Maria la Gordy říct, že se tady blíží bouřka právě v ty tři hodiny ráno a tak nám doporučuje vyplout dřív, nejpozději o půl noci. Dál na širém moři by prý počasí mělo být OK. Rozhodujeme se tedy vyplout, co nejdříve. Vracíme se člunem na loď. Moře je rozbouřené už teď. Než připlujem k lodi, jsme komplet mokří. Může být tak kolem šesté, sedmé. Chystáme loď k vyplutí, ale dřív než stíháme vyplout, se nad námi stahují mračna. U mola je přistaveno několik rychlolodí. Ty všechny v jeden moment vyplouvají pryč. Jedou kolem nás a volají na nás, „Rapido! Rapido! Derecha!“ Rychle se přemísťují na druhou stranu zálivu, která bude proti bouřce nejspíš lépe chráněná. Kolem nás je v tu chvíli už úplně černo, z mraků jdou blesky a začíná poprchávat. My tak silný motor jako rychlolodě nemáme. Jsme plachetnice. Houpe se to pořádně, tak buď hned vyplout a ujet bouřce na širé moře a nebo přečkat bouřku a houpání na lodi. Vyplout v tomhle počasí by mohl jedině blázen, zůstat přes noc na lodi ale taky nebude žádná lahoda. Černé mraky nad námi nás straší a tak se nakonec rozhodujeme opustit loď, dojet ve člunu na břeh a strávit raději tuhle noc v hotelu na pláži. Nasedáme do lodi, do Pavlového nepromokavého batohu dáváme mobily a pasy, jinak berem pár věcí na přespání. Je nám jasné, že budeme opět komplet mokří. Ke břehu to jde s člunem ale už lépe než k lodi, vlny nás nesou a surfujeme po nich až ke břehu. Čekáme pod stříškou na recepci, než se vrátí recepční z večeře, abychom si mohli zaplatit šílených 72CUCů za noc. Zatím nejdražší ubytování za celou naši cestu.

pondělí 16.4.2018
Během rána se počasí umoudřuje. Ze břehu pozorujeme, jak se loďka houpe ve vlnách. Noc na bojce přečkala. 
Vracíme se na loď, kolem třetí hodiny po obědě vyplouváme. Pluje se dobře. Po Jardovi zkouším kormidlovat i já. Střídá se se mnou Kuba. Plujeme krásnou rychlostí pět až šest uzlů. Vítr fouká hlavně z boku, silou kolem 20ti uzlů. Máme vytaženou přední plachtu genu a plujeme na ni. Všechno jde dobře. Vzdalujeme se od pobřeží a míříme na oceán směr k ostrovům.
V osm hodin přebírá kormidlo Pavel. Poryvy větru občas zaplápolají s plachtami. Obloha červená a slunce zachází za obzor. Pomalu se stmívá. Najednou se ozve obrovská rána. Vidím jen, jak se stěžeň láme a padá do boku do vody. Přední plachta padá s ním. Celá loď se naklání na bok a stěžeň bouchá ze strany do lodi. Co se stalo? Kuba a Jarda rychle reagují a jdou dopředu kontrolovat situaci, Pavel drží kormidlo. Boční vant (ocelové lano, které drží stěžeň) se utrhnul a stěžeň tlak větru nevydržel a zlomil se. Co budeme dělat? Stěžeň nás stahuje ke dnu. Musíme ho odřezat. Kuba i Jarda dávají pokyny, které nářadí chcou podat a já hledám v podpalubí kleště, pilku, šroubovák, nůž atd. Zapínám baterku a snažím se jím svítit, je čím dál tím víc tma. Odřezávají postupně všechna lana, pilkou taky zbytek stěžně, rozepínají závlačky od kovových lan. Už zbývá odříznout jen přední plachtu, ale nějaké kovové lano nám stahuje stříšku nad kormidlem. Kuba rozbíjí závlačku a odmotáváme lano ze stříšky. Jarda zatím vepředu bojuje s přední plachtou. Stěžeň ještě párkrát bouchne do boku lodi, voda nad ním zabublá, míří ke dnu a mizí v hlubinách. Co to bylo? Všichni na sebe nevěřícně koukáme, jak se to mohlo stát. Kontrolujeme, jestli je díra v lodi. Nahoře na palubě je akorát díra po utrženém vantu, jinak to vypadá dobře. Najednou je úplná tma a my jsme bez stěžně a přední plachty uprostřed moře. Pavel zkouší startovat motor, nyní je to naše jediná naděje. Hlavně nenamotat do motoru žádné spadlé lano. Motor chvíli kolísá, ale naskakuje. 
Plujeme na motor. Na ostrov nejspíš nedoplujem. Přichází v úvahu náš náhradní plán – přístav Cortés na pevnině. 


Jarda kontroluje mapu, jestli není nějaký přístav nebo kotviště blíže, ale není. Vítr se nás pokouší odnést na moře. S motorem plujeme proti větru pouze rychlostí dva uzly. Ale alespoň plujeme. Do přístavu Cortés je to cca 20 mil, při této rychlosti bychom tam měli být za deset hodin. „Jděte si lehnout.“ říká Pavel. „Nevíme ještě, co nás čeká, tak si jděte na chvíli odpočinout.“ Kluci zůstávají nahoře,  lehám si na pohovku do podpalubí, ať můžu kdyžtak rychle vyskočit. Motor má pravidelný zvuk, ale usnout mi stejně nejde. Hlavně, ať doplujeme na břeh živí, zdraví.

úterý 17.4.2018
Dneska má Pavel narozeniny. Je půl třetí ráno, když zvuk motoru zavrávorá a dál nic. Ticho. Jarda zkouší startovat znovu a nic. Znovu a zase nic. Motor ani nehlesne. Jarda otevírá motor, snaží se tam utáhnout nějaký pásek. Pavel startuje a jede to. Super. Po chvíli motor ale znova vypadává. Jarda opět utahuje pásek, jede to. Ale pak zas nejede, až nakonec nejde nastartovat vůbec.
Asi je ten nejvyšší čas ohlásit naši pozici ostatním lodím. Zapisuju z GPRSky naši pozici, Jarda zapíná vysílačku. „Mayday. Mayday.“ „Musíš to říct třikrát.“ napomínají ho kluci. Vysílačku si bere k sobě teda Kuba a hlásí naši pozici. Nikdo se neozývá. Nyní jsme cca 8km od pobřeží. Doplaveme to kdyžtak? Vítr nás táhne dál od moře.
Zkouším mobil, jestli náhodou nemám signál. Mám, jedna malá čárečka tam je. Hledám žlutý notýsek, kde mám všechny tísňové linky zapsané. Ale nemůžu ho najít. Zkoušíme 112, ale nefunguje. Kubu napadne: „A co ten tvůj průvodce v pdf?“ Jo! Je to tam, mám tu hasiče, policii, všechno. Kuba si bere můj telefón a vytáčí tísňové linky. Na 105, 106 i 113 nás odkazují jinam, že to není jejich problém. Komu se máme ale hlásit, čí problém to je? Napadá mě napsat Adolfovi, ten byl na Kubě už 16krát a přece musí mít nějaký kontakt. Píšu mu sms s naší pozicí. „Zprávu posíláte na špatné číslo.“ Sakra. Tak už fakt nevím. Pavel volá od kormidla, tak prostě napiš komukoliv v ČR, ať zavolá na 112 a ohlásí to. Kontroluji číslo od Adolfa, měla jsem tam překlep. Kuba zkouší znova ještě 106, podaří se je přemluvit a přepojují ho na vojáky. Volá zpátky už i Adolf, podařilo se mu kontaktovat taky vojenskou frotéru z přístavu Cortés. Vědí o nás.  Mezitím Jarda vyměnil olej a pomohlo to, motor naskakuje. 


Vítr nás během toho odvál zpátky na východ, ale konečně znova plujeme sice pouze rychlostí jeden uzel, ale plujeme. Balím nám s Kubou věci, pokud by dojeli vojáci. Motor chvílemi zhasíná, ale naštěstí znova startuje. Přibližujeme se pomalu, pomalinku k pobřeží. Střídáme si nahoře službu, ale stejně dole být moc nejde. Koukám do dáli, jestli náhodou neuvidím světýlko, které pro nás jede. Ale nic.
Pomalu se rozednívá, světýlko pořád nikde. Naštěstí s nějakými výpadky motor pořád funguje. Občas už jakoby slyším, že pro nás někdo jede, ale je to vždycky jen větrník na výrobu elektřiny, který zabral v ten moment o trochu víc.
Přibližujeme se ke břehu trošku blíž, je na dohled, ale pořád je daleko. Motor se už nerozjíždí. Jsme naštěstí aspoň konečně v kotvící hloubce. Vyhazujeme kotvu, aby nás vítr neodvál zpátky na moře. Kuba studuje anglickou příručku o motoru a snaží se přijít na to, v čem by mohl být problém. Do toho nám volá Kubánec mluvící česky, je to kamarád od Adolfa. Máme nahlásit naši aktuální pozici. Kde jsou ale ti vojáci? Už tady mohli dávno být.
Kapitán postupně utahuje v motoru cosi, vyměňuje v motoru dva palivové filtry, vzduchový filtr a další všemožné úpravy. Po výměně filtru se rozjíždíme a plujeme dokonce celkem dost rychle. Vítr nám přeje. Když motor chcípne, hned házíme kotvu, aby nás vítr neodvál od pobřeží. Otáčky motoru ale celou dobu kolísají a někdy plujeme třeba jen minutu a motor zhasne. Pomalu se přibližujeme ke Cabo Frances, výběžku za kterým musíme změnit směr a plout na sever. Od tama je to do přístavu už jen deset mil.


Zrovna když konečně po pauze startujeme motor, zvoní mi telefon. Volá nějaký pán a nabízí nám odtah za 5000 dolarů. Kuba s ním mluví, ale přes zvuk motoru ho skoro neslyší. Mají pro nás přijet ale vojáci a 5000 dolarů je za odtah 10 mílí celkem dost. Motor znova spadne. Voláme ještě s Kubáncem od Adolfa a zjišťujeme, že pán na odtah lodi je jediná služba tady na Kubě, která pro nás může dojet a zachránit nás. Kontaktovali ho právě vojáci. Kuba mu volá tedy zpět a snaží se cenu usmlouvat. Pan v telefonu tvrdí, že nám to přece zaplatí pojišťovna. Kuba koukne na Jardu. Kubovi se i tak daří cenu usmlouvat z 5000 na 2000 dolarů. Nemůže pro nás ale z přístavu Cortés vyjet dřív než v devět hodin, musí počkat do večera na přiliv, aby se z přístavu mohl dostat. Jsme tedy domluveni, že si před devátou ještě dáme vědět, kde jsme.
Na Jardovi jde vidět, že je odhodlaný, že tam dojedeme sami, a snaží se ze vší síly motor znova rozjet. Vytahuje kanystr s naftou ještě z USA a dolíváme ji společně do motoru. Nafta z USA je očividně lepší a loď se rozjíždí. Plujeme dokonce rychlostí kolem 5ti uzlů.
Nakonec na jeden zátah doplouváme až před přístav Cortés. Jsme všichni nadšeni. Vidíme už v dálce domečky na pevnině v přístavu. Zbývá jen proplout úžinu zátoky přístavu. Není to tu nijak značeno. Jarda se trochu obává, že v tom místě může být právě mělčina. Na odtah lodi mohli vyplout taky přece až v devět hodin večer. V tom slyšíme, jak se loď mírně otře o dno. A najednou zásek, loď se zastavuje a stojí. Je zadrhnutá o dno. Naneštěstí je dno aspoň měkká tráva. To snad není možné, takový kousek před cílem. Jarda se snaží dostat z mělčiny, ale zabořujeme se s lodí, čím dál víc. Loď se houpe ze strany na stranu a přijde mi, že se na jednu stranu překlopí. Všichni ostatní jdeme dopředu, ať odlehčíme zaseklému kýlu, ale nepomáhá to. Vzadu z motoru teče do vody černá tekutina.
Motor zhasnul. Během poslední části plavby byl klíček na startování ve špatné poloze a nenabíjel se alternátor. Máme tedy vybitou všechnu elektřinu. Jsme uvíznutí na mělčině. Nezbývá asi nic jiného než počkat na příliv. Házíme alespoň kotvu, ať nás vlny nestahují ještě víc do mělké vody.
Za stromy v úžině vidíme rybáře. S Kubou nasedneme do dinginy a jedeme se s rybáři poradit. Tvrdí nám ale to stejné, že musíme počkat cca aspoň do osmé, do deváté. Na vlastní oči teďka vidíme, že pod námi v úžině není ani metr vody. Z vody vyčuhuje navíc spousta klacků. Jak tudy propluje plachetnice, teda nevím. Do přístavu jde vidět a nemají tam žádné velké lodě, pouze rybářské bárky. Rybáři nám ještě přesně ukazují cestu, kterou musíme s lodí plout. Ale stejně zdá se nám to hodně riskantní.
Vracíme se na loď a čekáme na příliv. Voláme s pánem 5000 dolarů. Ten nám říká, že když už jsme před přístavem Cortés, tak pro nás nejede a musí pro nás přijet vojáci z frotéry přímo z Cortésu.
Loď se houpe ze strany na stranu a vždycky narazí o dno. Kéž by šlo nastartovat motor, mohli bychom se alespoň posunout do trochu větší hloubky. Pomalu zapadá slunce a vypadá to na noc strávenou na lodi. Hypnotizuji břeh, ale žádná loďka od tama nevyplouvá.


Jsme na lodi bez elektřiny. Větrník, který ji může vyrobit, k tomu ještě z ničeho nic spadne. Kluci ho naštěstí zachrání, podaří se jim znovu zapojit kabely a větrník nasadit na původní tyčku.
Voláme přímo s vojenskou frontérou, prý čekají na příliv, aby pro nás mohli přijet. Konečně se ze tmy vynořuje světýlko, které se pomalu přibližuje. Je to loďka plná vojáků. Tahle malá loďka nás k břehu asi neodtáhne. Vojáci přeskakují z loďky na naši loď. Domlouváme se s nimi, co dál. Kvůli zákonu, že se nemůžete vylodit a nalodit kdekoliv, nás nechcou vzít na břeh. Kuba s nima vyjednává, aby udělali výjimku pro případ nouze. Naše loď je nepojízdná, jsme zaseknuti na mělčině a dochází nám zásoby vody, jídla a nafty. Vojáci domlouvají, že by zítra mohl dojet podplukovník, kapitán celé oblasti z Pinar del Ria, s kterým by toto šlo vyjednat. Musíme teda počkat na zítra. Slibují, že by podplukovník cca v 11 kolem poledne mohl být tady. Pokud bude na lodi nebezpečno, máme prý doplavat támhle na ten ostrůvek, ukazuje voják do dálky. Ráno nás tam prý vyzvednou.
Vojáci odjíždí. Je příliv, takže je více vody. Loď naráží do dna už jen trochu. Horší to bude ráno, kdy voda zase klesne. Vítr od moře fouká ale pořádně. Naše kajuta je ještě vepředu, kde všechny pohyby jdou cítit nejvíce. 

středa 18.4.2018
Usnout fakt nemůžu. Loď se natahuje na kotvě, narazí o dno a pak se zase trochu přitáhne a znova. Zvuky jsou to fakt strašné a občas mi přijde, jako by jsme se z kotvy utrhli. Kontroluju z okýnka světýlka na břehu, jestli zůstávají na jednom místě.
Přes noc jel celou dobu větrník a tak se nám během dopoledne podařilo na chvíli nastartovat motor a dostat se z mělčiny do větší hloubky.
Kolem poledne vyhlížíme vojáky s kapitánem z Pinar del Rio. Jsme s nimi ve spojení přes vysílačku a tak se připomínáme. Konečně jede loďka, ale bez kapitána. Je to pár vojáků se dvěma mechaniky. Ti prohlíží motor a potvrzují, že je nefunkční. Problém vidí ve smíchání benzínu s naftou.
Hlavní z vojáku je ve spojení s kapitánem z Pinar del Ria. Prý už je na cestě a může tady být nejdříve za tři hodiny. Přednáší nám podmínky výstupu z lodi. Když jednou vystoupíme z lodi, už na ni nesmíme nastoupit. Znovu nastoupit na loď můžeme jedině v oficiálním přístavu. Pokud nechá náš kapitán nepojízdnou loď samotnou na moři, představuje nebezpečí a proto mu ji v tom případě vojáci zabaví. Protože je loď nepojízdná musí na ní zůstat alespoň dva lidi, pokud ji nechceme nechat zabavit. Žádné další zásoby ani pomoc jako odtah nám neposkytnou. Další výjimky taky ne.
Nikdo z nás už na lodi zůstat nechce. Máme toho fakt dost a navíc ani zůstat nemůžeme, zásoby vody máme tak ještě na jeden den pro všechny čtyři. Zkoušíme ještě naposled pána, který nám nabízel odtah původně za 5000 dolarů, ale ten tvrdí, že už nám nejde o život a tak to není v jeho pravomocech a že nám prostě nepomůže. Já, Kuba ani Pavel na lodi už prostě zůstat nechceme. Pro Jardu je to ale velké dilema, obeplout s lodí Karibik byl jeho sen a teď mu tady na Kubě chtějí loď zabavit. Pavel někde vyhrabe číslo na českou ambasádu. Jarda ale nemá kredit, Pavel má se služebním telefonem zablokované hovory ze zahraničí a Kubovi ukradli mobil. Takže se musí zase volat ode mě, cena 70 Kč za minutu. No nechci vidět na konci měsíce ten účet. Z ambasády rychle reagují a zjišťují situaci. Radí nám, že s vojáky je lepší si nezahrávat, ať uděláme, co řeknou. Oni kontaktují právníky a zkusí loď od nich pak dostat zpět. Jarda bude muset podepsat papíry o zabavení lodi. Jsme tedy domluveni, že zavoláme na ambasádu, ať jim podplukovník řekne přesné podmínky. Oni nám to přeloží a navíc budou moct rychleji konat právnické kroky.
Už se opět stmívá a podplukovník, kapitán z Pinar del Ria nikde. Urgujeme je na vysílačce. Jsme nachystáni, sbaleni a připraveni k evakuaci. Po jedenácté večer konečně přijíždí loďka, táhne za sebou další malou loďku, v které nás chtějí nejspíš převést. Vystupuje podplukovník s dvěma hvězdami na rameni a druhý voják v modré uniformě.
Podplukovník ale tvrdí, že ještě nemají nachystané papíry k zabavení lodi, proto můžu vystoupit jen já a Kuba a nás převezou na břeh. Pavel s Jardou musí počkat na lodi ještě do rána. Další noc na lodi už fakt být nechci, dvě noci jsem nespala a houpe se mi úplně všechno. Ale Pavla s Jardou na lodi samotné nechat nemůžeme, neumí vůbec španělsky a zatím vše vyjednával Kuba.
Domlouváme se teda, že pro nás všechny připlujou ráno a pak i zabaví loď. Radíme se i znova s konzulem z ambasády a ten nám říká, že nám nic jiného nezbývá. Vojáci nám ještě připomenou, ať se hlavně nenecháme na břeh odvézt rybáři nebo nijak jinak, že by to bylo nelegální vniknutí na jejich zem.
A tak přes noc dál čekáme.

čtvrtek 19.4.2018
Houpe to strašně, i když už loď nenaráží na dno. Zkouším usnout na gauči v kuchyňce, kde to houpe trochu míň, ale nejde to. Na lodi taky člověk pochopí, proč se říká žaludek jako na vodě.
Začíná svítat a pluje k nám nějaká loďka, Jarda budí všechny. Jsou to ale jen rybáři. Jardovi se myšlenka zabavené lodi asi přes noc rozležela v hlavě a oznamuje nám, že loď prostě nedá. Pavel je z toho fakt špatný. Vojáci se vícekrát vyjádřili, že na lodi musí zůstat alespoň dva lidi a že kdyžtak pustí mě a Kubu. 
Vojáci i s podplukovníkem už přijíždí. Házíme na jejich loďku rychle naše věci a přeskakujeme já, Kuba a Pavel. Jarda přeskočit nechce. „ Co se děje? Vždyť jsme se jasně domluvili!“ zuří podplukovník.
Začíná dlouhé tříhodinové vyjednávání, kdy se snaží Jardu donutit nastoupit na jejich loď. Pak zase nás tři nutí nastoupit zpět na plachetnici. Podplukovník se vzteká, že nás nepustí teď na břeh ani jednoho. Snaží se donutit aspoň Kubu pod záminkou překladu, ať nastoupí znovu na plachetnici. Podplukovníkovi je navíc z vln špatně. Rybáři, co plujou kolem, zastavují a dávají mu napít nějaké medicíny. 


Podplukovník si už fakt neví s Jardou rady a tak nás tři odepisuje z lodi. Vojáci nám dávají housky a manga. Podplukovník volá svému nadřízenému, ale tomu se to asi hodně nelíbí. A tak znova zkouší Jardu přesvědčit, ať jim plachetnici nechá. „Nemá na lodi děti, drogy nebo zbraně?“ ptají se vojáci.“ To bychom ho mohli násilím dostat z lodi.“
Podplukovníkovi je už asi hodně špatně. Vzdává to. Plujeme s loďkou ke břehu. Neuvěřím, ale dokud nebudeme na břehu skutečně stát. Proplouváme úžinou a tam si plukovník přesedá k rybářům. S námi plujou znova k plachetnici s Jardou. Máme mu přeložit, že musí hned odplout, jinak nás naloží zpátky na plachetnici k němu. Jardovi se ale nedaří nastartovat motor. Velí tomu teď ten voják v modré uniformě. Ten byl naštěstí od začátku hodný. Když se Jardovi nedaří ani po delší době nastartovat, bere nás nakonec fakt na pevninu.

Konečně vystupujeme na břehu. Není pro nás krásnější pocit. Sice je to tady úplně největší díra, ale odsuď se už nějak dostaneme.

středa 25.4.2018
Uplynulo pár dní, já, Kuba a Pavel jsme už naši nepovedenou plavbu zapili a sluníme se na pláži poblíž Trinidadu. Kapitán Jarda ale stále čeká na záchranu na lodi před přístavem Cortés.

neděle 22. dubna 2018

Viñales

Návštěvu Viñales jsme vybraly kvůli jedinečné krajině a tabákových plantáží. Hned po příjezdu sem je nám jasné, ze Viñales je asi jedno z nejturističtějších míst Kuby. A ono to někdy není zas tak špatně, hlavně na Kubě, kde se blbě shání a zařizuje vše. Hlavní ulice je plná restaurací, v bočních ulicích nabízí zase skoro každý dům pokoj k ubytování. Baráčky jsou tu správně kýčovitě barevné a zdobené například profilovanými sloupky nebo zábradlíčky s kudrlinkami.


K večeru směřujeme na vyhlídku k hotelu Los Jasminez. Přidává se k nám tenhle pouliční kamarád. Pochoduje s námi podél cesty jakoby k nám patřil. Zástavba kolem začíná řídnou, cesta pomalu stoupá nahoru. Ze střechy jednoho z domu na nás štěkají tři malí ratlíci. Přes pole se nám ukazuje první výhled na hory. Hory, které vystupují z jinak celkem rovné krajiny, vypadají jako zatnuté pěsti.


Po silnici vycházíme dál nahoru, už nemáme moc času, slunce bude za chvíli zapadat. Když nám padne do oka malá dřevěná hospůdka s teráskou na kopečku naproti nám. A tak jdeme tam. Hospůdka se jmenuje La Loma a je z ní dobrý výhled na hory na obě strany. Jsme v ní úplně samy. Obsluhuje nás milá paní, donese nám i vodu v misce pro pouličního kamaráda a k pivu brambůrky z malangy.




Nepoučily jsme se z Trinidadu a domluvily jsme si na další den projížďku na koních na druhou stranu od městečka k Valle del Silencio. Děda s povozem nás vyzvedává na ubytku. První zastávka je u tabákové plantáže. Farmáři to tady nemají vůbec jednoduché, protože musí 90% z produkce tabáku odevzdat vládě, pouze 10% si mohou nechat. Aby při takových podmínkách vůbec uspěli, musí na to chytře, nechávají si samozřejmě těch lepších 10%.


Kubánec Daniel nám popisuje celý proces pěstování tabáku. Učí nás, jak správně zarolovat i kouřit doutník. Horní listy rostliny tabáku jsou nejsilnější, protože jsou vystaveny nejvíce slunci. Pro jeden doutník se ve správném poměru vezmou listy z horní, prostřední i spodní části. Vytrhne se celý stonek i prostřední žilka listu, která obsahuje nejvíce nikotinu. Dělá se to prý proto, aby se člověk nestal na doutnících silně závislý. Listy se sroluji a slepí medem. Správná velikost doutníků je, se zatnutou pěstí a nataženým palcem, od konce palce k malíčku. Podle toho se doutník zastřihne. Zamotá se do papíru, čímž se celý zpevní. Nakonec se později přimotá poslední nejmenší list, kterým se doutník z jedné strany uzavře.


Vysvětluje nám taky, že je dobré konec doutníků namočit do medu, předtím než ho začněte kouřit. Med vytvoří přírodní filtr. A tak to takhle zkoušíme a doutník je opravdu jemný a chutná i mě i když nekouřím.


Pokračujeme dál na konících. Můj koník se znova jmenuje Negrito a Romčin teďka Ruperto.



S koníky přijíždíme až k údolí Valle del Silencio. Je tady přírodní nádrž na koupaní a my jsme si nevzaly plavky. Vedro je teda ale úmorné a lidí se nekoupe zas tak moc, tak jdem kousek dál bez plavek.


Hned vedle se nachází taky farma s kávou. Z produkce kávy se odevzdává 70% vládě, není to už takové strašné jako s tabákem, ale stejně. Kromě kávy tady pěstují taky spousta jiného ovoce. Ochutnáváme místní med a rum, který vyrábí z místního ovoce guayaby.